PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

ACT OF GOD - Vzpomínky v zrcadlech


Obal


1. DOBRO UMÍRÁ DŘÍV I

S věčností svou, co vrací se král,
kráčet si slávou a být milován.
Království slabých, co padá jak déšť,
sepsáno krví, táhni a běž!

Názor tvůj, co rozkuchává bič!
Slzy tvé, co odplouvají pryč...!

Dál sekery vládly a drtily zem,
dobyly zem tvou, jak žít po svém?
Strach z oceli pláče a nutí tě skrýt,
dobro vždy umírá dřív!

Pod hadrem z nervů jen slabý dech,
tiše okolo kráčí smrt na křídlech.
Se sluncem město, co náhle už spí,
zrada na pásech nad zemí bdí.

Zemi tvou teď rozkuchává bič!
Slzy tvé, co odplouvají pryč…!

Dál sekery vládly a drtily zem,
dobyly zem tvou, jak žít po svém?
Strach z oceli pláče a nutí tě skrýt,
dobro vždy umírá dřív!



2. ŠÍLENSTVÍ PRO VLASTNÍ BEZNADĚJ

Jsem vlastním stínem chyb a… nočních můr.
Stihomam mi vládne silou, ze života půl.
Beznadějná skála světa, přes kterou chci lézt.
Nezdolná a světlá věta prokletých cest.

Doufám a proklínám tě, zkouším tě svést.
Stejně vlastní je cesta světla, nechci ji plést.

Můj čas, co do dlaní ti dám, svůj svět, co před očima mám.
Je jen strach, co přijde z duše k nám…
Tvůj dech, co moje srdce vězní, tvůj vztek, když schytám
o zem pěstí.
Šílenství… jsem nechal volně vát…

Dostat se dál a zvládnout svůj vztek a splín.
Prokletá je moje snaha o dětinský čin.
Každý den a každou noc vím, že o tom sním.
Dokázat, že zvládnu přejít svůj - vlastní stín.

Můj čas, co do dlaní ti dám, svůj svět, co před očima mám.
Je jen strach, co přijde z duše k nám…
Tvůj dech, co moje srdce vězní, tvůj vztek, když schytám
o zem pěstí.
Šílenství… jsem nechal volně vát…



3. BEZ ZVLÁŠTNÍCH SLOV A FRÁZÍ

Bez zvláštních slov a frází, bez dalších emocí, věty se přes rty plazí, vláda nad půlnocí.
Rozplétá z citů sítě, rozplývá mlhu snů, v šílenství uzavřít tě proti svým vlastním zlům.

Lichotky jak sliz stékajʼ, jak slunce každý den, přesně včas zapadávajʼ do díry ze čtyř stěn.
Rozdávat v saku bílém, blázni se nachytajʼ, o tvůj styl připraví tě,
tak dál si v díře hraj.

Přes bolest vlastních stínů, v zádech je stále máš,
myšlenkám šlapeš díru, nakonec se jim vzdáš.
Nad ránem rozpálená, nad hrobem kvetoucí,
bez zvláštních slov a frází, vyšší moc.

Dál si peklem jít, prožít sen, kde cit a názor zvládnem,
čas pozpátku žít, projít dnem, od konce dál, jak zvládnem.

Dostih je vlastní život, smrt je cíl, jak se zdá, do jisté míry podvod, přes všechno ne tak zlá.
Nad stíny rozpálená, nad hrobem kvetoucí, bez zvláštních slov a frází, vyšší moc.

Dál si peklem jít, prožít sen, kde cit a názor zvládnem,
čas pozpátku žít, projít dnem, bez zvláštních slov a frází.



4. MLČENÍ LIDSKOSTI

Mrazení na zádech a ticho sežere výstřel.
Půlnoční scéna zla, kladivem scénu ti zastřel.
Otvorem do hlavy, příborem svědomí vytřel.
Co viděl, neviděl, kamenem hubu ti otřel.

Kdo stáhne z kůže další zvěř…?

Spontánní mlčení a ticho k přečtení… společně skrývá.
Co bude k vidění za tvoje svědomí… v tom podstata bývá.
Satanáš s anděly v bordelu v posteli… anál jim klátí.
To, co vám neřekli, poslušnost, naději…

Pod vlajkou spálenou, co kdysi říkala názor.
Na frajtra s povděkem máváte - duševní zápor.
Dusit se v bezpečí, myšlenky jsou jak diktátor.
Tíží tě svědomí, názory viz deklarátor.

Kdo zvládne sám sobě si lhát…?

Spontánní mlčení a ticho k přečtení… společně skrývá.
Co bude k vidění za tvoje svědomí… v tom podstata bývá.
Satanáš s anděly v bordelu v posteli… anál jim klátí.
To, co vám neřekli, poslušnost, naději…

Pravdu si vytrávit a vysrat, zvratky jsem sežral.
Skloněný k tuposti, spotřebním stylem jsem šeptal.
Správné jsou snad jen lži, na pravdu nikdo se neptá.
Dovnitř a zase pryč, myšlenka lehká snad vzkvétá.

Kdo zvládne mlčet v lidskosti…?

Spontánní mlčení, a ticho k přečtení… společně skrývá.
Co bude k vidění za tvoje svědomí… v tom podstata bývá.
Satanáš s anděly v bordelu v posteli… anál jim klátí.
To, co vám neřekli, poslušnost, naději



5. STÍNY NA RÁNEM

S ránem přichází déšť, chladno.
Smývá krev a prach, z těl bahno.
Vtéká do očí všech zbylých,
Duší znavených, těl skrytých.

Úsvit rozpíná svůj záměr,
Smrt tak nevinná jak anděl.
Křídly z oceli se blíží,
z nebes spadnuvší k nám shlíží.

Bouře šedivá jak kámen, hrůza rozsetá nad ránem.
Mávne perutí, stín dravce s láskou přinutí žít krátce.
Země zmámená skrz srdce, fotka spálená, sen zdá se.
Strach přinutí nad ránem… náboj poslední.

Kříži posetá zem stínů,
Touha chamtivá, svět v míru.
Den zas odchází, déšť, chladno,
Smrt zas vyčkává na ráno.

Bouře šedivá jak kámen, hrůza rozsetá nad ránem.
Mávne perutí, stín dravce s láskou přinutí žít krátce.
Země zmámená skrz srdce, fotka spálená, sen zdá se.
Strach přinutí nad ránem… náboj poslední.



6. VZPOMÍNKY V ZRCADLECH

Ctí se život hemží, zvládá se ovládat s hrůzou…
Snem se smrtí hýří, vekslák se svíjí před lůzou…

Zkouší svou sílu prachy zvládnout…
Masku z ní stáhnout…

Rozdávat fóry, úsměv pod cenou,
zkouší, jak zvládne bejt hustej…
Prsty si smáčet do lechtivých snů,
v duši je prázdno, kraj pustej…

Svým stářím se rozkládá sen, svým mládím dokládám sled jmen, rozpadá se má víra…
Den, kdy skládám svůj žal…
Jak zvláštní se neotvírám, snad z lásky,
snad neumírám, já, rozpadá se má víra…
Teď, když v srdci díru mám…jak dál?

Svým vlastním zájmem stihnout se dostat co nejdál…
Blíž smrti se zájmem zvládnout se skoulet tak jak dál…

Zkouší svou sílu žvásty strhnout…
Masku skrýt zvládnout…

Rozdává fóry známým pod cenou, zkouší, co ještě snad zvládne…
Prsty smáčí do pubertálních snů, na koho smrt si dnes šáhne…

Svým stářím se rozkládá sen, svým mládím dokládám sled jmen, rozpadá se má víra…
Den, kdy skládám svůj žal…
Jak zvláštní se neotvírám, snad z lásky,
snad neumírám, já, rozpadá se má víra…
Teď, když v srdci díru mám… jak dál?



7. SVŮJ ŽIVOT ZVLÁDNOUT SÁM

Strachem z dalších dní, co skrývá žal i pláč.
Schovat se vlastním snem a hledat kudy dál…
Sám sebe teď nenacházíš, duše tvá usíná…
Žít život jak z dávných svazků, srdce ti umírá.

Snít, projít svou zář, v žáru dní skrývat svou tvář nenápadnou,
vládne můj stín nad duší tvou, srdce dál spí… a kdo má klid?
Kdo zvládne sám své vlastní já, omyl a stud, kdo zvládne svůj žal? Pokořit stesk, zničit svůj chrám, soukromí své… kdo zvládne dál?

V bludných kruzích kroužit, cesta tu nekončí. Je to snad možná lehčí,
kdo ví? Co já vím…
Sám sebe zas nenacházíš, stín tě zakrývá…
Snít život, jak z módních trendů, duše tvá usíná.

Snít, projít svou zář, v žáru dní skrývat svou tvář nenápadnou,
vládne můj stín nad duší tvou, srdce dál spí… a kdo má klid?
Kdo zvládne sám své vlastní já, omyl a stud, kdo zvládne svůj žal? Pokořit stesk, zničit svůj chrám, soukromí své… kdo zvládne dál?

Černá sůl a v tobě, ticho, beznaděj. Ve vlastní mysli bloudit,
a hledat odpověď.
Prostě nic nenacházíš, prázdno tě obléhá…
Krev s chlastem se v žilách vaří a sen ti odlétá.

Snít, projít svou zář, v žáru dní skrývat svou tvář nenápadnou,
vládne můj stín nad duší tvou, srdce dál spí… a kdo má klid?
Kdo zvládne sám své vlastní já, omyl a stud, kdo zvládne svůj žal? Pokořit stesk, zničit svůj chrám, soukromí své… kdo zvládne dál?



8. SVĚT POD LEDEM

A zmrzlá zem jen sněhem pokrytá je dekou lží,
co pravdu ukrývá.
Do očí sklo a do žil pepř a sůl, vyber si číslo,
já robot… a stádem stůj.

Svět pod ledem… svých snů!
Svět pod ledem…

Vymyté hlavy a „dolar“ v očích všech, životní cíl, pruhovaná úroveň…
Semletý sračky do palice po litrech,
jak ovce v stádu táhnout cizí krev.

Svět pod ledem… svých snů!
Svět pod ledem…

Svůj vlastní názor převedený na čísla,
hodnotu žádnou… Stejně by se nevešla…
Své vlastní tělo jak gumový kriminál,
o vlastní hrdost nikdy nepřestat se rvát!

Svět pod ledem… svých snů!
Svět pod ledem…



9. SNAŽŠÍ JE NEVIDĚT

Bolest, co zemí si kráčí, skrytá za pýchu, ideály.
Jak bič, co na hubu nás sráží, co let jsme si ji pěstovali.
Jak sen, co s úsvitem vždy skončí, jak chlast, když z volna vyprchává.
Váš směr a s křížem krvavou louží, tělem… vrací se symboly zla.

V žilách, v krvi se promítá váš hněv.
Skomírá světem prolitá má krev!

Snazší je nevidět!

Steskem, co nocí se zmítá, zrada, co přišla znenadání.
Jak bič, co zemi do krve mlátí, hrdost zmlácená k nepoznání.
Jak lev, co v kleci se neubrání, výpad, mysl je narušená.
Jak smrt, co vchází vždy bez pozvání, otázka snadno vyřešená.


V žilách jedem se prolíná můj vztek!
Skomírá světem prolitá má krev!

Snazší je nevidět!

Na další den jak se hýří? Řev těl v ulicích neutichá.
Jak bič, když tankem do hlavy míří, bajonet, co tělo provrtává.
Jak krev, co bolest na hrbu tíží, jak jed, co život rozežírá.
Když den se k soumraku zas blíží, zemí se ocel rozeznívá.



10. DOBRO UMÍRÁ DŘÍV II

Bál… světla svírá, svůj čas, rozprostírá se den, komu zbývá, zas spí, odpouští noc otrockou.
Tvář... bolest zvláštních slov dar, rozpíná čas úskokem vzad,
jak je zvláštní, zas spí čistá touha v hrdosti.

Dál kvetou růže pro zášť, falešných idolů…
zvláštní směr, co nabírá…
Den, jak se zdává, co víc se dá říct, falešným symbolům
na kapkách slin, bez svědomí… svou cestu jít…


Dál odplouvá na slzách tvář, snít a žhnout, když spánek je žhář.
Vem mě čert, snad svět, co já vím, spalte mě zaživa, spím.
Klíny do hlavy vtlouká mi král, smrti vstříc, když jsi se jí smál.
Vem mě čert, snad svět, co já vím, spalte mě zaživa, spím.


Dál kvetou růže pro zášť, falešných idolů…
zvláštní směr, co nabírá…
Den, jak se zdává, co víc se dá říct, falešným symbolům
na kapkách slin, bez svědomí… svou cestu jít…

Dál odplouvá na slzách tvář, snít a žhnout, když spánek je žhář.
Vem mě čert, snad svět, co já vím, spalte mě zaživa, spím.
Klíny do hlavy vtlouká mi král, smrti vstříc, když jsi se jí smál.
Vem mě čert, snad svět, co já vím, spalte mě zaživa, spím.

Dobro vždy umírá dřív!



Texty | ACT OF GOD - Vzpomínky v zrcadlech | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2020. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist