PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Roman Mórocz: „Křik ve tmě a co z toho“ aneb ozvěny ničeho




Roman Mórocz (*1963) představuje duševně svébytnou osobnost. V mládí mu establishment znemožnil aktivně se věnovat jeho největší lásce - výtvarnému umění. V době svého dospívání se proto začal věnovat hře na kytaru, aby mohl své pocity vyjádřit skrze hudbu a tím i oslovit více spřízněných duší. Podobný jev lze vypozorovat také u jiných, o generaci starších, alternativních výtvarníků, kteří malířské potřeby vyměnili za hudební nástroje. Mórocz díky své přirozené, nadměrné vnímavosti a citlivosti dokázal vytvořit něco jedinečného a nadčasového, co dávno přesahovalo šablonovitost hudebních škatulek. S jeho první kapelou Smrt mladého sebevraha (SMS) se ponořil do nejhlubších pocitů, aby tak poukázal na zatracenost existence v šedivé, normalizační beztvarosti. Koncem osmdesátých let zakládá první moravskou Oi! kapelu VALAŠSKÁ LIGA, která se více nežli osobním, duševním rozpoložením zabývá sociálně - kritickými tématy. V době, kdy se z punku stávala zábava pro děti z dobrých rodin a jeho individuální poselství se rozplynulo v bezduché fráze, se začala společnost postupně proměňovat v ráj pro bezpráví. Z tohoto důvodu lze celý, dosavadní Móroczův tvůrčí proces pokládat za logické vyústění. V průběhu dalších let se původní myšlenky, tehdy produktivních, alternativních subkultur vytratily a kolem díla obou hudebních těles se vytvořily hromady mýtů, polopravd a lží. Ponořme se nyní do minulosti a pojďme tak poodhalit podstatu věci. Dejme prostor svědkovi zmatené doby, jenž prožil události, kterým za pár let už nikdo nebude věřit...



Romane, své mladí jsi prožil v Přerově a později na studiích v Hranicích na Moravě. Právě Přerov představoval od šedesátých let slušnou big bítovou baštu pro severní Moravu. Jaké jsi tam v době Tvého působení navštěvoval kulturní a společenské akce a jak bys popsal tehdejší, tamější atmosféru? Zrodil se právě tehdy ten impulz, který později vedl k tomu, že jsi vyměnil na dlouhou dobu štětec za kytaru?
Tak trochu to opravíme. Narodil jsem se sice v Přerově, ale bydlel jsem až do vojny v Hranicích na Moravě. Ve třinácti letech jsem se naučil hrát za měsíc na kytaru. Prsty do krve. Kdo to zažil, chápe. Tři akordy. Rock n’ roll. Starší bratr uměl základní basovou linku. Strýc, o rok starší než já, uměl také tři akordy a už jsme do toho v transu mlátili, ve sklepě, do zblbnutí. Pak se přidaly další akordy a první kapela byla na světě. Pak přišel památný rok 1977. V ruském magazínu Technika malaďoži jsme objevili článek "Punk ilibulájka". První informace o punku a z Ruska CCCP. Zmínka o Sex Pistols. Punkové kapely hrály syrový rock n’roll a kanálové písně, jak jsme tomu po jinošsku říkali. Tak jsme tu kapelu pojmenovali Hogs. Od spolužáka Šuby, který hrál na tubu, jsem koupil za padesát korun bicí sadu s koženými blánami. Správně vrzala a začali jsme hrát v parku naši akustickou verzi punku. Strýc vymyslel pár textů a už jsme to mydlili a lidé čučeli. Z toho období se zachovala skladba "Prázdniny", kterou jsem hrál i se SMS. V 78 roce jsme se přejmenovali na STRESS. Měli jsme jedno vystoupení na závěr školního roku a poprvé jsme hráli na skutečný aparát. To byl takový nářez, že jednoho učitele, který zfialověl a křičel: „Dost!“, málem odvezli, ale tři skladby jsme odehráli. Pak nás kdosi vypnul.
„Popelnice plná odpadků“, „Už skřípou vrata hřbitovní“ a „Sněží, sněží, chumelí“. To je hrůza, já si to doteď pamatuji i s texty. Autor těch věcí byl můj strýc Libor Dittmer. Tomu za tři roky vypadaly všechny vlasy ze špatných životních podmínek. S matkou měli na živobytí asi pět stovek a topili doma sporákem. Tam jsme začali hrát na stará, lampová rádia a soused nám povoloval pojistku. Teď, když se na to dívám zpětně, byl to hodný chlap, policajty na nás nikdy nezavolal. Tedy příslušníky VB. První elektrickou kytaru jsem si koupil od jednoho vesničana, který hrál v zábavové vesnické kapele. Hrál jsem přes magnetofon B 90, který byl napojen do nějakého aparátu z NDR. To byl jediný efekt, který jsem měl. Jo, tu výbavu jsme tahali, k veřejnému pohoršení oblečení v podšívkách z kabátů, na dvoukoláku. Potom jsme ještě hráli na maturitním večírku stavebky. V hranické hospodě Žumpa. Mezitím jsem měl pár folkově undergroundových písniček, se kterýma jsem za outratu obrážel putyky v Hranicích, Přerově, Olomouci, Praze, Ostravě… Po vojně toho bylo ještě více. Pak dva roky na Spojovací rotě v městě u lidí známém z filmu Kameňák. V těch kasárnách jsem dva roky byl. Hm, Týn nad Vltavou. Ale zpátky do osmdesátého. Pavel Komínek. Stará dobrá ruční práce. Park Michalov. Městské sady Přerov. První koncert Staré dobré. Komínek se Zetkem. To byl úlet, kostýmy atd. Už ani nevím, kdo tam s nima hrál. Spal jsem u spolužáka na Šířavě. Bolela mě hlava a ráno jsme jeli vlakem do školy. V tom Přerově atmosféra Pivovaru. Zahradní restaurace. Tam jsem často hulákal těch svých pár písní, co jsem měl. Nějaké rock and roll, blues a folk. Vždy někdo zaplatil. Tehdy mě ve škole ráno bývalo často špatně. Kalná rána. Dávná minulost, jako by zastřená mlhou. Po uherských předcích dost vysoká rezistence na alkohol a má duše trpěla. Olomouc, před vojnou. Nějaké sejšny na Novém světě. Popíjení rýžového vína. Skupina DDT tam měla zkušebnu. Čanda, Cipis, Kačena a další lidi, moc si z toho nepamatuji a ještě další under kapela, Elektrická svině. Pak večírky u výtvarníka Vaška Ztratila v jeho ateliéru ve Ztracené ulici. Různorodá společnost muzikantů, výtvarníků a kdoví koho ještě. Estébák mezi námi nebyl nejspíš ani jeden. Nikdy nás neotravovali. Jedna zajímavost. Vašek ten ateliér natřel na černo. Dokonce i záchodovou místnost na pavlači. Časté návštěvy Uničova. Zejména restaurace Na Čtverce. Tam jsem potkal poprvé Vaška Koubka. Uprostřed hospody shluk lidí a uprostřed nich na zemi klečící křičící, harmoniku tahací, svírající fousmen. Zpíval, hledám šaty pro šupáka… Velice silný zážitek to byl. Na jaře 1982 na vojnu.
Skoro celé dva roky jsem ve svém volnu hrál ve folkrockové kapele ŠALVJEJ. Tam jsem se potkal s vynikajícím baskytaristou Mojmírem Holíčkem z Přerova. (Spektrum, spousta revival kapel. Po vojně jsme spolu párkrát hráli.) Dál tam hrál Láďa Karásek na kytaru, Petr Procházka z Příbrami na bicí. Mimochodem nejlepší bubeník, jakého jsem kdy potkal. Ty dva roky byla brutální buzerace vyvážená neuvěřitelným muzicírováním. Setkal jsem se tam například s Vaškem Bratrychem, skvělým saxofonistou. Hrál po vojně tuším s YoYo Bandem. Se Šalvějí jsme měli jediné civilní vystoupení, sic ve vojenském, v Týně nad Vltavou, k příležitosti otevření amfiteátru s otočným hledištěm. Hráli tam též Blues Barry z Introviče. Moc si z toho nepamatuji. Strašně jsme se zbourali. Jo a potom jsme hráli kdesi u Vimperka v malé vesnici. Máří Magdalena se to tam jmenovalo. Bylo to v rámci politické písně. Vlastní věci, pár kusů od Plastiků, něco od Jasné páky. Místní máničky z nás byly na větvi a předseda MNV nám nosil jednu basu za druhou. Pěkně chlapci hrajete, pěkně. A my jsme spustili přídavkem, „Špinavý, špinavý, špinavý vona má špinavý záda…“ Do toho kulturní náčelník major Hadáček: „Bejci mizerní, oni nás za to ještě zavřou“, ale nám to bylo jedno. Předseda ho naštěstí dotáhl na pivo a my mohli nerušeně hrát do rána. Na vojně jsem se též setkal s vynikajícím básníkem, textařem a spisovatelem Jirkou Syrovátkou. Jeho texty jsem použil v některých skladbách v období před SMS.




"Undergroundový sraz v Hranicích na Moravě - Loděnice.
Na bicí hrál Česťa Vacík, basa Mojmír Holíček a kytaru já.
Byl to nářez. Pak to bylo ještě v zimě v Lipníku, ale moc to nedopadlo."



Co Tě přivedlo v roce 1985 do ValMezu? O dva roky později jste společně se Spilkou, Čierňavou a Fialou založili SMS. V čí hlavě se zrodil tak jedinečný a dosud nevídaný koncept nihilistického hardcoru?
Do Valmezu jsem vůbec, ale vůbec nechtěl. Chtěl jsem do Prahy. Přes kamaráda Petra Voříška, který pracoval ve Vinohradském divadle, jsem mohl dostat místo kulisáka, ale bylo to zhaceno. Fabrika chtěla za mé vyučení prachy. Chtěli, aby mne vykoupili. Což nešlo. Pak jsem chtěl do Olomouce. Výstavnictví Praha. Tak se to jmenovalo. Také mne nemohli vykoupit. Tak nakonec nouzové řešení. Ve Valmezu se otvírala Barevka a ti byli preferenční. Tak o mně sigmačtí estébáci přišli. Nechtějte vědět, kolik jsem v Sigmě pumpy vydělával. Cirka kolem 500 Kčs. Tak jsem se jednoho krásného rána ocitl ve Valmezu. Šel jsem na přijímací pohovor do Skláren a tu pojednou, jak jsem šel kolem školky na Křižné, jakýsi děda: „Tady jde taky jeden, berte ho“. Kde se vzali, tu se vzali zelení panáčci, červené vejložky. „Stůjte, půjdete s námi na oddělení!" Tam si mě vyfotili, sejmutí otisků, kladli blbé otázky a nakonec mne pustili. Později jsem se dozvěděl, že tam vykradli školku, prý nějaké hračky. Tak jsem se dostal do Valmezu. Je jasné, že jsem tu každého znal a všichni znali mne, jak to bylo obvyklé v těch časech. Všichni jsme se všude znali od Čech až na Slovensko. Všichni máničky, fusatí i nefusatí. Chlapci i děvčata. Psal se rok 1985 a bylo jaro. Roku 1986 jsem založil kapelu HAM TAM HAM. Taková novovlně folkovo bluesová událost. Zkoušeli jsme v kůlně na dědině u Valmezu. Branky na Moravě. Hráli tam se mnou Standa Fojtů - basa a Karel Holčák - bicí. Ješte tam s námi zkoušela vsetínská kapela Posádková hudba Marného Slávy. Hráli jsme asi dvakrát na rockovém podiu na zámku ve Valmezu. Potom v Libině na svatbě Janka Soldána. Ti dva se nedokázali rozpomenout, jak se jmenujeme, když se jich Halfskin ptal na název kapely. Tak na nahrávce z té doby se objevil název Střeštidlo. Pak na jaře 1987 na koncertě v Rožnově se kapela rozpadla. Kluci záměrně celé vystoupení zkazili. Já jsem to velice těžce nesl a ejhle, ve chvílích největší frustrace jsem se na schodech pod zámkem seznámil s Jindrou Spilkou. Matně si vzpomínám, že u toho byl Luboš Sojka, tehdy mánička a dobrý básník. V nedaleké zelenině jsme koupili nějakou láhev třešňového vína. Mluvili jsme o muzice a nějak nás napadlo, že bychom mohli založit kapelu, když už žádnou nemám. V hlavě jsem měl našlapáno plno nápadů pro HTH. Jindra mi něco povyprávěl o svých zážitcích po sebevraždě, jak ležel na trávě před nemocnicí. Z rukou mu odtékala krev a jak umíral, lidé kolem chodili a kašlali na něj, tak se rozhodl zůstat a odplazil se do nemocnice.
Kromcl. V Kromclu se potkal s Petrem Fialou - Mňága. Na základě jeho drsného zážitku jsem okamžitě vymyslel název pro kapelu. SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA. Třešňák byl dopit a šli jsme do hospody. 4. cenové Šotek, tam jsme doladili zbytek. Odtud domů k Jindrovi. Tam jsem ze sebe vychrlil asi 10 songů na Jindrovy geniální texty. Jeden song jsem měl z dětského punkového období - "Prázdniny". Tak jsme byli dva. Jindra mi řekl, že se v Kromclu potkal s Petrem Fialou, kterému se rozpadla kapela Happy End. Bylo k večeru a šli jsme za ním, tam před barákem na schodech jsme se dali dohromady. Zpěv, kytara, basa. Petr řekl: "Bubeníka bych měl". Čeči, Jiří Čierňava a tak jsme byli všici. Zkoušeli jsme u Petra v zahradní chatce za barákem. To byla jízda. Třikrát jsme všechno odehráli a pak odpadli. Za dva týdny jsme měli nazkoušeno. Je nádherný den, odehraná zkouška. Zpocení jsme se vyvrátili do trávy pod kvetoucí jabloně. Včely bzučely a my měli totální výmaz. Prostě klid. Myšlenky fuč, jen jabloně, včely, mraky a my. Dostal jsem vzkaz od Janka Soldána. Jedeme hrát do Oskavy.




"Underground sešlost, Česťa se ožral a šlo to do kytek."


První vystoupení SMS proběhlo na druhém ročníku Antirockfestu, který se konal v Oskavě na statku Janka Soldána, v roce 1987. Mnoho materiálu o tomto festivalu nepřežilo. Můžeš nám popsat, jaké to tenkrát bylo? Jak jste byli s Vaším vystoupením spokojeni? Na dochovaném záznamu občas celkem solidně ujíždíš s kytarou…
Kdybych jenom ujížděl, ale dostal jsem se do zvukové koule a následně v té rychlosti do časové pasti. Já měl odehráno a kluci ještě hráli. A kruci, něco je špatně. Tak jsem se přidal, kde zrovna byli. Bylo to těžké a to doslova. Z Prahy přijel Ivoš Kachtík s Lubošem Sojkou, který měl asi půlmetrové číro. Ivoš trochu kratší. No a ten Kachtík mi neustále naskakoval na záda a já s tou zátěží hrál. To nebylo pogo, ale já se ho snažil setřást. Ta vynikající nahrávka je i toho důkazem, že se dá hrát s pankáčem na zádech, sice blbě, ale dá... Petr tam hrál poprvé se svou kapelou Mňága. Pak se odtrhl úplně. Neměl v SMS moc prostoru. Jeho skladba byla "Pankáči, pankáči", moje zas "Klec v kleci". Tu jsem mu dal a to doslova...



"Můj pobyt v Olomouci. Takhle se muzicírovalo každý den u Trojice. Těsně po vojně."


Kolik jste pak ještě s SMS odehráli koncertů a jaký z nich pokládáš za nejpovedenější?
Kolik těch koncertů bylo si už přesně nepamatuji. Rockové pódium ve Valmezu po odchodu Petra, Jindra nemohl emočně a místo něho to nám kazil nějaký Toncek. Na pile v Hodolanech. Trapas. Nejlepší koncert byl v Havířově s Masomlejnem. Jindra se dal duševně dohromady a výsledek byl skvělý. Plný kotel pankáčů. Kotel bylo orchestřiště pod pódiem, které bylo plné prachu a spadaného listí a v té chvíli pogujících pankáčů. Oblak prachu se valil k nebi a k tomu skvěle udělaný zvuk. Prostě super.


Pověz nám něco o Vašem mýty opředeném výletu do Polska?
Pracoval jsem ve sklárnách a na provozu jsme měli děvčata z Polska. Jedna z nich nám zařídila kolkované pozvání do Polska na svatbu v Lipci. V Lipci (název měsíce po polsku) ne náhodou byl největší punkový festival v zemích Varšavské smlouvy. Kouzelné slovo Jaroczyn. Dřeli jsme jak koně, abychom se předvedli. Po zkouškách totálně vyčerpaní a konečně ten velký den. Jedeme ve vlaku směr Český Těšín. Jdeme s kytarami po mostě do Polského Těšína. Tu nás zahlédli panáčci zelení. Ve zmatku vybíhají z budky, je mlhavo, pošmourno, morbidno a do toho křik celníka: "Už na vás čekáme, obraťte to a jděte zpátky do Valmezu." Ještě jsme chvíli nevěřícně šli k němu, ale vyběhli i ostatní. Pro jistotu jsme to obrátili, aby po nás náhodou nezačali střílet, vždyť oni měli sapiky a my jenom kytary. Já se nikdy nevzdávám a říkám: "Zkusíme to jinde". Petrovice u Karviné, tak dobře to vypadalo. Ruka korpulentní starší celnice se vznášela vzduchem, čas se zpomalil a razítko se zastavilo tak pět milimetrů nad pozváním. "Ještě si musím někde zavolat. Chvíli počkejte.“
Vzala telefon a my jen slyšeli: " Ano, ano, nikde nepouštět. Poslat zpátky. Pánové je mi líto, ale nemohu vás pustit." Móroczové se nikdy nevzdávají, máme to už historicky v krvi a tak ještě jednou do třetice. Bohumín. Šli jsme dlouhou ulicí k celnici a bylo nám jasné čím dál tím víc, že neprojdem. Zahnuli jsme do jakési zeleniny, koupili rybízák a vrátili se v těžké frustraci zpátky. Pojedeme zpátky, zas nám huby sklaply. Pojedeme nazpátek. Klec v Kleci, umístěná v Kleci. Tehdy jsem si neuvědomoval, co to znamená. Vyjádření trojitého zapouzdření mysli, aby nikdo nemohl poznat pravdu a tím i podstatu sebe sama. Přijeli jsme do Valmezu. Šli do chatky vybít frustraci hudbou. Já si umlel v mlýnku na maso kus prstu. Dělali jsme bramboráky. Třepal jsem se v křesle v šoku zimnicí těžce zklamán. Kluci mne balili do deky a utěšovali, že se to zahojí.



Jak došlo ke spolupráci tehdejšího fanzinu Oslí uši a SMS a v čem konkrétně spočívala?
Jak už jsem řekl dříve, že všichni jsme se znali, tak i Rosťa Bezděk mne znal. Od toho nebylo daleko, abych něco neřekl do jeho samizdatu. Bydlel v krásném domečku v zámeckém parku v Lipníku nad Bečvou a tam jsme ukuli vydání MG kazety. Ten přebal dělal Rosťa a je skvělý. Průvodní slovo napsal Luboš Sojka, tehdy náš velký fanda. Jinak s Lubošem se znám od roku 1980.


Krátce po sametu vydal Black Point vaše demo v nezměněné podobě. Dostali jste za to nějaký prachy?
No, trochu to pozměnili, původně to bylo v celku a oni to rozstříhali. S Black Pointem jsem měl sepsanou regulérní smlouvu, ale nikdy jsem nedostal vyúčtování prodeje, kolik se toho prodalo. Prostě nic, ani korunu. Tak to bylo se vším, co jsem kdy vytvořil. Nikdy ani korunu. Jinak k té blbosti, že jsme se opičili po jakýchsi italských punkových kapelách, tak to bylo naopak, oni se opičili po nás. *Je to málo známé, ale Biafra z Dead Kennedys měl naše nahrávky a je možné, že to rozšířil po světě.



Jádro SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA po třiceti letech.


Na základě čeho jste se rozhodli pohřbít SMS a založit Valašskou ligu? Jaký byl její původní záměr? Stali jste se tak první Oi! kapelou na Moravě, což musel být pro vaše vlasaté kamarády docela šok. Pozitivně hodnotíme, že jste i nadále pořádali společné koncerty, nešířili tupou nenávist a kapely ostatních, plešatých kolegů jste převyšovali. Dá se to chápat jako touha punkáčů po svobodě, ale i nějakém pevném řádu v dost zmatené, temné a chaotické době?
Nikdy jsem nechtěl pohřbít SMS. Nebylo s kým tehdy pokračovat. Borek šel na medicínu. Jindra si řešil své problémy s Irmou (první manželka). Čeči zdrhl za čáru, původně měl i Petr. Měl jsem zdrhnout s Jiřím a byl bych někde jinde. To neustálé potýkání se s českou malostí časem unaví... V závěru SMS jsem si oholil palicu. A chvíli jsem překlenul čas v bluesové kapele BAZAR BLUES. Hráli tam též Pavel Hynek - basa, Roman Štěrba - bicí a Mojmír - kytara a někdo z Kelča, asi Laďa se jmenoval - zpěv. Mojmír s Pavlem pak hráli v Cimentu. S Oi! přišel Jindra, že bychom mohli udělat něco v tom směru. To už měl nějak prošpekulované s Lubošem. A za kým s tím mohli přijít? Já byl pro každou srandu. Holou hlavu už jsem měl. Pak jsem ze srandy prohlašoval, že jsem byl první skinhead na Moravě. Lubošovi jsem oholil toho jeho číra a byli jsme najednou Skinheads. Jindra byl též plešat. Mně osobně se líbilo to původní skinheadstvo. Reggae, ska atd.
Navíc jsem byl tehdy muzikant, až za hrob. Na prvním místě hudba a pak všechno ostatní. Navíc my jsme se chtěli tehdy bavit. K protestu sloužili jiné věci, např. HOS Franty Stárka. Což byla radikální odnož Charty 77. Kdyby nebylo listopadu 89, tak bysme v kriminálu skončili všichni. Neskončili. Komunisti padli a my jsme dostali krásné zelené bombry, přivezené až z Vídně. Abych nezapomenul. Na skok jsem se ocitnul v Havířově. PBK BLUES. Petr Kubíček, Milan Skácelík, Pavel Keller a na bubeníka si nemohu vzpomenout. Měl jsem se naučit pár textů, nastudovat pár věcí a já to totálně podcenil a na vystoupení v havířovském kulturáku totálně nepřipraven, zkazil. Nějakou dobu poté mi v hospodě na Těrlicku kdosi ukradl akustickou kytaru a já skončil s folkem.
Koncem roku 1988 jsme s VALAŠSKOU LIGOU začali zkoušet u Lubošova bratra v hospodě Na Fojtství, Poličná. Tam jsem s klukama udělal pár věcí a hned poté jsme hráli u Olinka u Přerova. Stará dobrá ruční práce tam hrávala často. Nějaká nekvalitní nahrávka se zachovala. 1989 zkušebna v garáži u Bečvy. Jindřich tam zplodil dceru. Tehdejší sestava už si nevzpomínám. Karel na basu, Libor (Šmírák) na bicí, Luboš Sojka zpěv a já kytara. Vystoupení, na ty si nevím proč nevzpomínám, ale asi nebylo žádné.
Hurá, padli komouši. Přestal jsem chodit do angličtiny, emigrovat už nebylo proč. S Lubošem jsme tehdy jezdili do Prahy na spřízněné kapely Orlík do hotelu Tichý na Žižkově. Na Tři Sestry do Baráčnické Rychty na Malé straně. Spávali jsme u Ivoše Kachtíka a pravidelně po těch tancovačkách chodili Vaškovi Koubkovi vypíjet minerálky z jeho lednice. Vašek hrál tehdy se Třema Sestrama. V létě roku 1989 přece jedno vystoupení mělo být a to na zahradě u Orlové. Organizoval to Mira (Kyslík). Dopadlo to blbě. Antony, stříkačky, pejskové, milicionáři a celá ta show kolem toho. Ivoše Kachtíka za výkřik gestapo zavřeli. 1991 vystoupení na festivalu v Bzenci. Filmový a zvukový záznam. Po pádu komunistů jsem zařídil na zámku ve Valmezu super zkušebnu. Hráli jsme tehdy pod agenturou M-klubu. Vystoupení na Valašském Špalíčku. Tvrdá práce na vydání desky. Petr Fiala mi doporučil studio Audio Line v Brně.



Vydat plnohodnotnou desku se vám podařilo až v roce 1992. Jak došlo ke spolupráci s Kartáč Records, za jakých podmínek se deska nahrávala a jak natáčení probíhalo? Dodnes kolují legendy o tom, že jsi ve studiu dělal hroznej bordel… Jaký byl motiv původního obalu desky, který nakonec neprošel cenzurou?
Tak po pořádku. Nahrávka, která vznikla v Brně, měla být vydána u Kocoura v jeho Globus Record. Mám dojem, že smlouva byla podepsána u nich. Dokonce ji někde ještě mám. Kartáč byl jen nastrčená figura, co kdyby něco. Celé to bylo tehdy nějak zamotané. Původní obal navrhl architekt Zdeněk Starý a byl super, narozdíl, co z toho vyrobil Globus. Ve smlouvě byla domluvená šňůra 10 koncertů. Některé jsme si domluvili sami a některé agentura. Trutnov, 2x Valašské Meziříčí; Špalíček a zimní stadion, Brumov Bilnice, Kojetín, Nitra, Nový Jičín, to si vzpomínám. Zbytek si nevybavuji. V Brumově Bilnici jsem se propadl pódiem a za řevu davu jsem dohrál. K propadu pódia došlo ještě jednou a to ve Valašském Meziříčí na Zimáku.


Album "Valmez Über Alles" vyšlo pouze v podobě magnetové kazety. Vzpomeneš si ještě, proč nevyšlo také na LP?
Přestal jsem se o to starat a kluci na to kašlali. Celá zátěž byla na mně. Ve smlouvě bylo všechno. Dokonce i CD.


Já si ještě tehdy tu kazetu stihl koupit, ale údajně byla stažena z prodeje. Máš nějaké informace kolik se stihlo prodat kusů a co se podělo se zbylým nákladem?
Nemám žádné informace. Nepřišlo vyúčtování.


Jaké byly vztahy Valašky s ostatními kapelami v rámci Oi! scény? Nějaké koncerty jste měli s tehdy začínající kapelou Buldok, ale hráli jste i třeba s poněkud punkovější Starou dobrou ruční prací...
Naše tehdejší vztahy byly kamarádské.


Jak vzpomínáš na společné koncerty na Slovensku s kapelou Krátký proces a v neposlední řadě na festival v Bzenci?
No, k tomu se nebudu vyjadřovat. Nejspíš jsem jim neseděl. Mám původ ve Starém Uherském rodu.


Landa, Fanánek, Matásek... tyhle dnešní "velké hvězdy" se na fesťáku v Bzenci pohybovali. Prohodili jste třeba společně pár slov? Nebo máš s nimi nějaký jiný, větší zážitek? Jaký jsi na ně měl tehdy názor? Připadá nám, že jsi byl s kapelou už tenkrát někde jinde než oni...
Hlavně já jsem byl už tehdy někde jinde. Samozřejmě jsem se s ostatníma bavil. Já jsem je znal, ale nevím, jestli oni znali mne.


Sledoval jsi po odchodu další, místy ne dost šťastné, směřování kapely, nebo už Ti to bylo jedno?
Už mi to bylo jedno.



STRESS 1980 (třetí člen kapely fotí)


Zůstal jsi v kontaktu s někým z té staré scény? Dodnes se najdou lidi, kteří o Tobě hovoří hezky. Víš, že Luboš Sojka prodělal několik chemoterapií a prozatím, naštěstí, vyhrál svůj boj s rakovinou? Jak bys svoje mladické, hudební a filosofické počínání hodnotil dnes?
Ano zůstal, ale zejména z alternativní scény. Nedávno jsem si psal s Petrem Kubíčkem. Párkrát jsem si vyšel s Petrem Fialou na výšlap. S Čečim jsem se potkal. Nechce se mi všechno vypisovat. Naposled jsem navštívil Jindřicha Spilku. Lubošovi přeji to nejlepší a uzdravení k tomu. Má to těžké a já ho mám stále rád i přes ta všechna nedorozumění.


Doba přeje různým comebackům, takový, třeba alespoň jednorázový, vzpomínkový koncert s písněmi SMS, nebo Valašské ligy je z Tvé strany navždy zřejmě sci-fi. Můžu se i mýlit?
Nemám na to nervy a ani finance.


Povíš nám stručně něco o Tvém dalším životním směřování po duchovní cestě a příklonu k tradičním indickým filosofiím? Drží Tě to dodneška? V mládí jsi byl vnímán jako rozbouřený živel, našel jsi už svůj vnitřní klid?
Našel a dostal jsem víc než to. Vyhodil jsem na smetiště dějin všechny náboženské systémy jakožto falešné. Je zbytečné se o tom bavit, věci duchovní jsou velice intimní záležitosti a není vhodné v mém případě cokoliv veřejně sdílet.


Čemu se v současnosti věnuješ a jakou posloucháš muziku?
Věnuji se malbě, trochu kytaře, tělesným cvičením, poslechu vážné hudby a jiným aktivitám.


Romane, mnohokrát Ti děkujeme, že jsi nám dal prostor poodhalit hlubokou minulost a někdy ne zrovna příjemná témata. Velice si toho vážíme! Poslední slova patří Tobě...
Trochu se vyjádřím k těm, co si napsali své diplomky a doktorské práce na můj účet. Vraťte diplomové práce, napsali jste nesmysly a to ještě neověřené. Mnohdy připomínající bulvár. Nemám potřebu se obhajovat. Ty práce, co o mně napsali, též o jiných, krásně zobrazují úroveň našeho pokleslého školství. Tak to má být a to je zatím vše. Možná někdy napíšu paměti a tento rozhovor použiji jako muster. Pokud někdo chce psát o mně diplomku, ještě jsem neumřel... Může se mně na ledasco zeptat. Zatím konec. A nakonec...

Kdybych tak uměl zahrát blues,
Které bude to pravé
Svíce na stole dohasíná
Blíží se ráno
Předzvěst nového dne
Kdy vše se změní
Blíží se ráno
Světlo očí
ROZEDNĚNÍ



*SMS byla některými kritiky přiřknuta podobnost s ranými, italskými hardcore partami a to především PEGGIO PUNX. Tato podobnost je čistě náhodná. Jak vyplývá z rozhovoru, Roman ty italské soubory neznal. Pravděpodobnost, že by se Italové opičili po SMS se vylučuje, protože první sedmipalec PEGGIO PUNX vyšel již v roce 1982.

Námět: Podzemní Hluk
Scénář: Podzemní Hluk, Magua
Režie: Magua

Zobrazeno: 781x

Magua


» Roman Mórocz: „Křik ve tmě a co z toho“ aneb ozvěny ničeho (7.3.2019)


PŘIDAT KOMENTÁŘ

18.5.2019 (23:48)

Čerte kecáš.Jindra tu holku stvořil u tebe v garsonce. V garáži při zkoušce jsem ve spartaku mlel Večeřovou já. Vzpomínáš že jste nás před zkouškou vytlačili ven a po té zpět do garáže? Ale jinak obdivuju tvou paměť. Já si nepamatuju ani desetinu toho co ty. Na co si ale dobře pamatuju je nahrávání v Heršpicích. Jak jsi klukům zakázal chlastat aby byli precizní jak jsi ve studiu boural studio jak jsi zmatkoval a jak jsi nedokázal dohrát sólo až se z toho stál půltón za 490,-. To nejsou žádné vyprávěnky.
Ale je to už dávno. A kdybych byl ve Valmezu rád bych pro radost nějakej koncert odehrál. Co říkáš.Igor stále čeká. Nebudu tady věčně tak to dožít na plno. Můj tlfn 720351211. Kdybys souhlasil tak začni zkoušet se Spilkou na basu a Igorem za škopkama. Pak přijedu a vytřu vám zrak. Ještě nějakou šťávu mám. Oi!



7.3.2019 (22:03)

PH: Já taky moc děkuji!


7.3.2019 (21:13)

Moc díky a pro zajímavost přidávám odkaz na nedávnej rozhovor s Lubošem Sojkou: http://www.bsklan.com/2017/09/10/lubos-nenatocene-skladby-zustanou-uz-jen-ve-vzpominkach/


7.3.2019 (19:19)

No, samozřejmně nejlepší rozhovor na HMB.

Víťo, moc děkuji, drž se!!!


Rozhovor | Roman Mórocz: „Křik ve tmě a co z toho“ aneb ozvěny ničeho | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist