PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

LEGION: V záhrobí se děje něco divného, Satan tam šoustá mrtvoly




Death metaloví LEGION vznikli v roce 1996, ale již pár let předtím zde byly formace jako Krematörr nebo Gutted. V následujícím rozhovoru probereme diskografii kapely, akce Underground Mania pořádané kapelou a dotkneme se i samotných Master's Hammer. Na otázky odpovídá Z.



Jak prožíváte s kapelou současné dny? Byly nějaké akce, které jste museli zrušit?
Ani ne moc odlišně od předchozích pár let. Před pár lety se mi narodil kluk a není to úplně taková romantika jako v telenovele, takže jsem musel trochu víc omezit kapelu, než bych chtěl. Už skoro tři roky zkoušíme spíš jen před koncerty a i ty koncerty nejsou v takovém počtu, co bývaly. Chci tady poděkovat i klukům z kapely, Miškovi a Pestisovi, že zatím drží a neposlali mě do rici a že taky ještě věří ve světlo na konci prdele, že zas na to bude víc času.


Od současnosti se přenesme o hodně let zpátky. Jak vzpomínáte na kapelu Krematörr? Byly to zřejmě úsměvné časy, zároveň pro mnohé z nás i ty nejlepší.
Jó, pane, to ani nemáš tucha, jakej pandořin krabicák jsi právě otevřel. Možná asi nezaškodí udělat menší varování, že všechny osoby a události v následujícím textu jsou smyšlené, v textu padají sprostá slova a proto by to neměl nikdo číst.
Porevoluční devadesátky byla doba neomezených možností, pravda a láska si ještě myslela, že zvítězí nad neviditelnou rukou trhu a ze západu se sem valila muzika, proti který Kreyson ani Tublatanka prostě neměli žádnou šanci. Internety, Facebooky ani Youtuby nebyly. Byli akorát kámoši, co měli kazety a VHSky, ti nejdrsnější vinyl, ale tehdy to ještě nebyla móda, to byla realita. A když jsi pak od někoho schrastil něco zajímavého, tak jsi byl největší bourák. Nejdřív Sepultura „Arise“, pak Death „Human“ a pak už to jelo střemhlav. Náctiletý fakani, co maj spoustu volnýho času, a tahle muzika, to nemohlo dopadnout dobře. Slejzali jsme se vždycky u někoho v pokoji, četli texty v bookletech a se slovníkem v ruce se to s naší chabou angličtinou snažili přeložit. Takhle třeba vzniknul romantizující překlad názvu desky od Autopsy „Mental Funeral“ jako „Pohřební mentál“ nebo písničky od Death „Mentaly Blind“ jako „Slepá debilita“. Člověk už tenkrát věděl, že se to překládá jinak, ale ta inspirující zvukomalebnost těch nesmyslnejch překladů byla okouzlující. A tak se stalo to, co zákonitě muselo. Místo abychom jen kecali a poslouchali, tak jsme to začli dělat obráceně, začli jsme si tvořit vlastní metal. A to byl Krematörr. Tři individua, co v dětským pokoji mlátí vařečkama do polštářů a poklic od hrnců a do nahrávajícího kazeťáku dělaj hubou „džž džž džž“ a hulákaj „v záhrobí se děje něco divnýho, Satan tam šoustá mrtvoly …“ nebo „dvě mrtvoly v jednom hrobě, jedna druhý žere voko, jedna druhý líže prdel …“ Tak takhle nějak to vzniklo. A už nebylo cesty zpět.
Do tý doby se jen zeměkoule vesele točila dokola, ptáci řvali a kytky smrděly, ale pak, pak už svět byl jiný… už navždy. Bylo to nezvratný jak ranní sraní po vopici, proč dělat kytary a basu jen hubou, když to můžeš dělat na skutečnou kytaru a basu, a proč mlátit vařečkama do polštářů, když můžeš mlátit do bubnů. Takže jakmile se nám povedlo něco sehnat, tak hned ve stejném duchu jako dříve, za jedno jediný odpoledne vznikla celá nahrávka „Mrtvoly“. Uspořádaná množina zvuků, ukotvená kdesi mimo čas a prostor, která běžnému smrtelníku dává poznat to, co by raději znát nechtěl. Přesně něco, co může vzniknout jen jednou za lidský život, kdy poprvé držíš v ruce něco, co umí vyluzovat bordel. A ty víš, že toho bordelu je v nás jako fakt hodně.



Hned rok po vydání dema Krematörr pojmenovaném "Mrtvoly" přicházíte s projektem Gutted. Ten ale moc dlouhého trvání neměl...
Gutted byl přirozený vývoj, další krok. Přes mýho otce se podařilo splašit prostor na zkoušení. Taková tělocvična v bývalý obecní škole ve vesnici, kde jsem bydlel a tam jsme se slejzali a vlastně i začali učit na to hrát. Teda spíš jsme tam jen blbli s nástrojema v ruce a pokoušeli se najít rozdíl mezi bordelem a zvukem, spíše z té strany toho bordelu, než zvuku. Přesto už po pár měsících jsme měli tu drzost, kterou mají jen mladí začínající umělci, a to zkoušení jsme museli nahrát, nebylo zbytí. Z dřívějška jsme byli navyklí, že za jedno odpoledne máme celou desku a úplně nás neutěšovala skutečnost, že se skutečnejma nástrojema to nejde tak samo. A protože ještě taky hlavní náplň zkoušek bylo předstírat to, že jsme světový megacelebrity, tak se každá písnička musela adekvátně uvádět. Tou dobou jsme sjížděli pořád dokola jednu VHSku, co jsme někde splašili, a kde vedle různých klipů byl přítomen i kus živáku Cannibal Corpse, na kterým jeden song Chris Barnes uvádí tím svým neskutečnym záhrobákem „Gutteeeeeeeeed“, tak jsme taky před každou písničkou museli náležitě řvát „Gutteeeeeeed“. No a nakonec ti nezbude nic jinýho, než tu nahrávku vydat (tím se rozumí vnutit několika nešťastlivcům z řad kamarádů) pod hlavičkou Gutted.
Jako Gutted jsme stihli i několik koncíků a stát na pódiu je přesně to, kvůli čemu to člověk dělá. I když nad tím tak teď přemýšlím, nejsem úplně přesvědčen, že nezasvěcení účastníci těchto akcí to viděli ve stejném světle jako my. Přeci jen nejspíše sledovali tři začínající vlasatce, kteří spíše než hráli, tak podstupovali souboj s vlastním nástrojem, který drželi sotva pár měsíců v ruce, a celé to své pachtění završí přeseknutím kabelu od basy padajícím činelem. Takže jim to nejspíše přišlo jako velmi alternativní kus zvukového surrealismu, jehož jediným smyslem je nejspíše ukázat cestu, že ne všechny dveře by se měly otvírat. Že některé dveře je lepší neotevřít a raději je ještě zalít betonem. A jedním z těch nešťastníků, co si to museli prožít, byl i Pestis. Tou dobou zatím jen můj spolužák ze střední a jeden z mála majitelů oné raritní nahrávky.
Asi po roce, co jsme tam zkoušeli, tam začala jedna místní firma taky ubytovávat dělníky a ti nesdíleli naše počínání se stejným nadšením jako my. Zřejmě jim bylo milejší se vychrápat, než se stát svědky světotvorných událostí. Takže jsme se museli pakovat.
Přes otce se nám podařilo zakotvit ve společenské místnosti v nádražáckym depu v Lysý. Změna zkušebny, naučili jsme se už i trochu hrát, nebo to alespoň zdárně předstírat a pocit, že v angličtině to bude víc death a víc metal, způsobilo, že ještě bylo potřeba jednou změnit název. A tak byl LEGION na světě. Na nic jsme se nikoho neptali, tady jsme a nečumte. A pořádná kapela taky potřebuje pořádný nástroje. Takže po vzoru legendárních kapel, jako je zejména Vitacit a nebo Kern… hehe … ne ne, jako je Sepultura a nebo Death, zajeli jsme s našetřenejma lovema do hudebnin do Brandejsa a odtamtud jsme vylezli s nástroji toho nejtežšího kalibru, B.C.Rich, ve vší parádě. Sice byly jen z Koree a navíc z březový překližky, ale byly černý a byly rohatý.. a to je to jediný, co se počítá. A když jsem si pak ještě k tomu koupil efekt „Death Metal“ od firmy D.O.D., tak pak už nebylo vo čem. Když máš na efektu napsáno, že dělá death metal, tak pak je úplně jedno, vo co se snažíš na kytaru nebo jak máš nakroucený čudlíky, prostě DEATH METAL. Kurva.



V roce 1997 natáčí Legion demo "Normal Is Not To Believe". O rok později pak demo "Tortured Voices" a ještě tentýž rok další s názvem "Christians". Zajímavostí je, že na obou vychází jako cover "Imperator" od Krabathoru. Proč tomu tak bylo?
Jakmile se nám podařilo nashromáždit pár rozumných songů, tak jsme hned řešili, že je třeba to nahrát. Takový zvyk z předchozích dob. A páč jsme byli nepříliš majetní studentíci, tak do Hostivaři a ani Bzence naše nohy nezamířily. Nahráli jsme to u kamaráda Jirky Zajíčka, co nám tehdy zvučil počáteční Undergroundmánie. Dělal zvukaře jedný industriální kapele Kenah Bosm a u nich ve zkušebně měl takový malý studio. Takže jsme tam natahali škopky, půjčili si basovej apec a kytarovej ne, protože byl zrovna někde odtáhlej. Takže kytara se nahrávala na ten krutej efekt, co byl píchlej do mýho domácího kombíčka Peavey. Kdybychom hráli true norwegian black, tak zvuk asi v pohodě, ale z 6“ repráčku Made in China zvuk Obituary nedostaneš, ani kdyby ses pochcal. A bohužel ani když to má ten efekt na sobě napsaný.
Jakmile bylo nahráno a smícháno, tak jsme koumali, kdo nám to vydá. Nakonec jsme se s někým dohodli, ale pak se na to vysral, tak jsme si to vydali sami, jako demo. V dnešní době by to asi spíš byla deska, kterou si nezávislý umělec vydá skrze digitální distribuci sám. Ale tenkrát jsme o tom věděli uplný kokot, tak je to prostě demo.
A druhá studiová nahrávka, to je kapitola sama o sobě. Zase jsme to s vidinou obrovských nákladů nesměřovali do zaběhlých studií a chtěli jsme to natočil opět s Jirkou, protože na nás nebude řvát „než vlezete do studia, tak se naučte kurva hrát, vy debilové tam“. Ještě měl nějaký problémy s prostorama či co, tak nám dohodil svého kamaráda v Praze, co učí na střední zvukařinu, že maj ve škole studio a přes prázdniny tam není problém něco spáchat. Tak jsme naházeli škopky do bleděmodrý 105ky Toustrovo matky a bez bázně a hany jsme dovalili přímo na Václavák, protože to studio bylo hned v jedný ulici vedle. Vyskákali jsme z auta, nanosili cajky a postavili se na značky. A pak to přišlo: Metronom? Neumíme. Noty budou? Ne. A to kvičení je co? Metal, vole. No tak jsme to tam za víkend ňák pošéfovali a druhej se to smíchalo, ale i tam byly drobný zádrhele: Tady to hodně nahallovat. Proč? Protože je to drsný. A tady flanger? Proč? Protože Morbid Angel.
A k názvu asi takhle, jednou k nám na konciku přišel jistý frontman jisté Dečínské grindové formace a asi popuzen našimi pentagramčeky, k nám pronesl „Serte na ně, na křesťany“. A tak jsme na ně srali. A ve velkým. A tak jsme začali používat slovo křesťan jako nadávku. Takže místo „ty kokote“ jsme řikali „ty křesťane“.
A to další demo vzniklo z mnohem prostších důvodů a za mnohem prostších okolností. Když jsme už tak objížděli různý akce, tak prostě v distrech bylo vždycky od každý kapely několik nahrávek. Takže logika byla jednoduchá, čím víc nahrávek, tím víc metal. Tenkrát ještě bylo zvykem, že skoro každej zvukař měl u mixu v racku i kazeťák, ze kterýho pouštěl muziku mezi kapelama. Teda když zrovna nebyl pokrokovej a neměl tam cédéčko. A když to umělo hrát, tak to vždy umělo i nahrávat. Takže dost často nebyl problém se zvukařem dohodnout, že nahrával i celej set kapely. Takže takhle už jsme měli pár nahrávek. A pak už stačilo to jen zkopčit na jinou kazetu, udělat tomu na kopírce booklet a tradá, demo/živák je na světě. A naživo dycky končíme ňákym coverem.



Poté jste si od nahrávání dali pauzu do roku 2002, kdy vychází demo "Death Is Not Enough". Tam se nachází cover verzí různých kapel hned pět a jen tři vlastní písně.
Na přelomu milénia zavřeli hospodu u Zeleného stromu a my jsme tak přišli o místo, kde jsme dělali akce. A výměnný konciky prakticky ustaly, páč nebylo kde vracet, já většinu času smrděl v Praze kvůli vejšce, kluci makali a tak ňák to pomalu začlo směrovat do „riadnej riti“. Ale ještě než to celý podlehlo vegetativní zombivalenci, dokopali jsme se aspoň k tomu, že musíme nahrát desku. Jenže pak zase zvítězila lenost a zewl nad lží a nenávistí a než bysme se dokopali dát dokupy ještě další materiál, aby to dalo na desku, tak jsme vymysleli, že nahrajeme jenom covery, se kterejma jsme blbli ve zkušebně. Přeci jen, covery mají jednu pěknou vlastnost, skládají se mnohem snáž než vlastní tvorba a to dokonce tak, že se nemusí skládat vůbec. Stačí se je jen naučit. Jenže pak nám zas přišlo blbý, že by to bylo jen z coverů, tak jsme tam přihodili ještě tři naše kousky a některé naše další jsme si nechali až na plnou desku. Což jsme si mysleli, že bude za rok, maximálně dva.
No a samotné nahrávání se opět neslo v duchu předchozích dvou. Aby to moc nestálo a aby do nás nepičovali, že umíme hrát jen po svým (rozuměj neumíme a s metronomem už vůbec). Někde přes inzerát či jak, jsme našli malý rodinný studio v Kosmonosech. A už když jsme tam přijeli, bylo jasný, že tohle bude další z našich studiových zážitkových pobytů. Studio bylo lokalizováno v obýváku jedno bytu, který byl lokalizován ve velké řadě stejně koncipovaných řadových domkobytů. Takže hned za zdí našeho studio/obýváku byl normální nestudio obývák jakéhosi nebohého souseda a hlavně po dobu nahrávání bicích se dělo přesně to, co lze od takové konstalace očekávat. Permanentní bušení něčím do zdi a řvaním, ať ten randál okamžitě přestane nebo na nás zavolá benga. No a taková podpora samozřejmě nezůstala bez odezvy a vyburcovala nás k tomu, to tam namlátit co to šlo. Ale taky jsme zas byli dobráci od kosti, takže jsme jako brali i trochu ohledy na danou situaci a zas se to snažili tam nasypat co nejrychlejc, co jsme zvádli, aby ho to sralo co nejkratší dobu. Míchání už pak bylo v klidu, tam se takovej kravál nenadělá.



Deska "Xenophoby" z roku 2009 je ovšem nášleh od začátku až do konce. Jak se na album s odstupem času díváte vy sami? Zvládnout udýchat například vokální linku v takové "Dysangelium", to by dal jinak snad jenom kulomet.
Jak už jsem naznačil výše, už v roce 2001/2002 jsme chtěli dělat desku, ale od zavření Zelňáku a ukončení pořádání výměnných akcí jsme se zakempovali v takovém stavu zenového zewlu, kdy jsme splynuli s kosmickým šťastnem a dělali jsme úplný hovno. Měli jsme jednu zkoušku za čas, pár koncertů do roka. Celý se to přežilo tak ňák tím, že si člověk nedokázal připustit, že by jako neměl kapelu.
Skončilo to až v roce 2006, kdy se mi konečně podařilo překecat Pestise, mýho spolužáka ze střední a našeho prvního posluchače, že jeho kapela je víc mrtvá než naše a že jedině spolu prožijem samá pozitiva a sociální jistoty. A tak přišel. A s ním přišla i neskutečná dávka života. Znovu rozjel výměnný akce a zas to začalo žít. No a když už se to rozjelo, tak opět se na mysl začlo drát i nahrávání.
Ale jako vždycky, nebyl by to LEGION, aby to zas nedělal po svým. Nejdřív jsme se účastnili jednoho lokálního kulturního festivalu tam u nás, pořádaného městem a jedna z cen bylo jeden den zdarma v nahrávacím studiu kdesi u nás na venkově. No a stačilo k tomu vyhrát jen soutěž o diváky nejoblíbenější kapelu daného večera. Když dáš správným kamarádům pár piv a panáků, to by bylo, aby se to nevyhrálo. Tak takhle nějak jsme se zas ocitli ve studiu.
A šli jsme do toho ve velkým stylu. Nechali jsme si zapůjčit nejvyšší řadu bicích od Sonoru co je, SQ2, virbl od Pearlu Dennis Chambers signature. Já si koupil novou gitare. No prostě největší masírci. No a pak se to zas ňák tak trochu zvrtlo, jako dycky. Ale co čekat, když lidi, co neuměj moc hrát, naklušou někam, kde neuměj metal. Bicí úplně nezní jak kdyby stály roční plat, na novou kytaru jsem taky nenahrával, protože měla jinou kobylku a mně to na ni nešlo. No, ale nakonec se to ňák nahrálo přes dva tři víkendy. Třeba v „Dysangelium“ se zpěvy obešly tak, že se natočily lichý takty a sudý zvlášť a pak se to slepilo přes sebe. Ale na živo to dneska jedu celý na dva nádechy, jinak se to uzpívat nedá.
To s mícháním už to bylo onačí anabáze, která trvala celej rok. Tak ňák jsme odmítali připustit tu základní skutečnost, že tak jak na hovno si to nahraješ, tak na hovno to nakonec bude a že v mixu toho už moc nového nevymyslíš a ani nezachráníš. Vždycky jsme se tam jednou za pár týdnů na pár hodin stavili s vidinou obrovských zisků, jak to bude mít teď kopáky jak žaludky a kytary jak lebky z Obituary. Po roce už to přestalo dávat smysl, tak se to zmastrovalo a nazdar. No a když jsme se loučili, tak se kouknu do racku a řikám: „A tahle černá krabička s nápisem drum module je co?“, „To je samplovací modul na triggerovaný bubny, to má fakt super zvuky. S tím jsme měli začít hned začátku.“ „Tak super, nashledanou.“



Jako cover zde vychází skladba od Exploited s českým textem básně "Perspektiva" od Františka Gellnera. Jak došlo k výběru téhle písně?
To je cover coveru. Na našich rurálních luzích a hájích je spousta punk-rockových kapel a jednou z takových, co průkopničili s punkem tam u nás, byly i Sběrný surovosti, doba jejich hlavní činnosti byla v polovině devadesátek. Pak jsme se po našich peripetiích se zkušebnama dostali do pozice, kdy jsme měli zkušebnu vedle nich, v jedný takový polorozpadlý sokolovně a čas od času se udělalo, že se nakoupily ňáký basy piv a udělala se se všema kapelama taková polozkouška, polokoncert pro kámoše v prostorách tý zkušebny. A pak jednoho dne se stala taková neveselá situace, ve které figuroval Roman, frontmen těch Sběrnejch syrovostí a nedobrzdivší náklaďák. Takže pak když jsme chtěli natáčet "Xenophoby", tak Dani, náš bicák, chtěl udělat něco, co hráli, ať se na něj nezapomene.


Posledním titulem vaší diskografie je kapku black metalem načichlé EP z roku 2015 "Let Them Hate Us...". Vyšlo jako fyzické CD nebo pouze k poslechu přes Soundcloud?
Ne ne, jenom digitálně. Na CD to plánuju spíš přilepit k nějaké budoucí desce. Ještě před touhle nahrávkou vznikla taková menší rozlučková nahrávka před odchodem Dana „Twilight of The Idols“.
„Let Them Hate Us…“ je první nahrávka s novou sestavou, kde už tluče nový bicmen Miško a Pestis se po krátkém přerušení vrátil na basu místo kytary.
My s tím blackem smrděli už od počátku LEGIONu. Hned první Legioní song z roku 96 „Carnage of Christianity“ je spíš black než death, takže my se tý blackovosti nebáli už tenkrát. Až po miléniu se začal vytrácet a bylo to hodně deathový. A novej bicák zavedl nový móresy a pořád hučel, toto si počuj a toto je top a toto je true [úsměv]. Takže člověk přišel ke spoustě výbornejch kapel a dost z toho blackovejch. No a to se pak někde projevit musí.
Hlavně „Let Them Hate Us…“ je první naše nahrávka, která zní tak, jak studiovka znít má. Teda my jsme zase začali úplně stejným typickým Legioním postupem, tj. udělat za pár šupů trochu muziky a moc se s tím nesrat, když to moc neumíme. Takže jsme na jedný akci od jednoho kámoše dostali typ na jeho kámoše, že má doma u fotříka ve sklepě studio a že jako je dobrej, že umí. Tak jsem se vyptával dál, „jako že a kolik toho natočil?“ „No, jenom nás.“ „A kdy to bylo?“ „Asi před rokem.“ „A už to vyšlo?“ „Ne, ještě jsme to ani nedotočili.“ No tak mu říkám, ty vole, to je přesně naše značka. A bylo rozhodnuto a šlo se natáčet.
A byla to nejlepší volba, co jsme mohli udělat. Z klučiny, co jsme tam potkali, se ukázal tak šikovný kus tak dobrého člověka, až se tomu nechce věřit. Čímžto zasílám pozdrav Martinovi Hollandrovi. Naklusali jsme tam a hned na úvod bylo jasno, bez metronomu mi sem nelezte a než do toho prvně hrábnete, tak se to kurva naučte i pozpátku. Jak na piču si to nahrajete, tak na piču to bude znít. A já nehodlám dělat nic, co by pak bylo na piču. No a s takovou motivací člověk ze sebe dostane i to, co si myslel, že v něm není. Takže jupíjou, kdy nahráváme?
No a pak se to začlo lehce zamotávat. Nejdřív volá Pestis, že se mu to sere v rachotě, že bude muset bejt častějc v Německu na centrále, že to s termínem nevidí moc dobře. No ok, přinejhorším za něj tu basu nahraju. Takže víkend s velkým V před náma. Volá Miško, bicák, do studia ještě se mou pojde kámoš Hetty, taky bicák, pomůže mi s činelama a tak. Hmm, ok. Tak se domluvíme, že v pátek já přivezu bicí a on přijede s Hettym s činelama, postavíme, nazvučíme a sobota, neděle se nahrávaj škopky. Tak já všechno teda navozím a čekáme s Hollym, kdy dovalí z Prahy východňarská výprava. A pak přišel ten telefonát. „Kde do piče jste?“ „No, všetko v piči, kámo, pijeme v hospodě, Hetty po cestě mezi zkušobňou a nádražim ztratil všteky plechy, kokot. Musíme sa zopiť. Prijedem zítra dopol.“ Cvak.
Samotný nahrávání pak už proběhlo celkem poklidně ve stylu, „Tak teraz už ale dobre zahraté, ne?“ „Ne. Znova a neujížděj.“ „Domátkypičekristovejzakurvenej!“ V podobnym duchu jsem to dotočil i já, taky mi to nešlo vždy na poprvý a taky jsem občas utrousil nějakou tu vulgaritu vůči vesmíru, jestli mi to stojí za to, tady ze sebe dělat kokota. Stálo. A mohlo se jít míchat.
Když už bylo vše smíchaný, tak už jsme mohli řešit jen intro k Oliverovi, náš interní název pro „Post Orwell Delirium“. Tak říkám Hollymu, hele, pane, to intro, z toho musí na první poslech lízt, že sedíš někde v prázdný hale, je ti tam zima a hlavně… nemá tě tam nikdo rád.
A výsledek už si každý může poslechnout. Na to, že to je jeho první dokončený nahrávání se vším všudy, je to kurva dobrý.



Různě po klubech pořádáte už pár let akce pod názvem UndergroundMania. Měli jste nebo ještě plánujete uspořádat něco podobného i letos?
No UndergroundMania nás provází už od prvopočátku. Hned první potřeba ukázat světu tady kurva jsme, byla pod hlavičkou UM. Tenkrát v 95 jsme to jako Gutted hrnuli už skoro půl roku, tak hned s jednou punkrockovou kapelou mýho spolužáka ze střední zvanou Cheeta, co s náma zkoušela v tý tělocvičně, tak jsme se společně dohodli a u nás ve vesnici v hospodě zorganizovali náš i jejich první koncert a samozřejmě hned pod názvem UndergroundMania.
Jó, tak akce byla legendární. A to ve všech smyslech toho slova. Jsem přesvědčen, že tohle se nikde jen tak nezažije. Bylo nám šestnáct, vo všem jsme věděli úplný hovno a hlavně byli jsme největší drsňáci. Prostě metal, pičo. Takže jsme naběhli do místní hospody, kde měli bejvalej kinosál, kterej vypadal přesně tak, jak může vypadat něco v kategorii 4. cenová skupina v zapadákově. Hospodská řekla ok a můžeme tak udělat akci pro dvě kapely, ale protože tam už bylo zrušený pódium, tak že si to musíme pořešit po svým. No tak ok, po vesnici jsme tam přes otce pošéfovali od souseda stavební lešení, navozili to do hospody a postavili něco, no něco, co může postavit jen banda puberťáků, co ví o stavbě lešení úplný kokot. Tyče čouhali plus mínus metr dva sem a tam, celý se to kymácelo, obzvláště když na tom někdo stál, ale postavili jsme to my a bylo to hustý. Obzvláště to vyvýšený patro pro bicí, který se tam sotva vešly, protože jsme museli mít dva kopáky, protože metal. A ani nám nevadilo, že je každej kopák jinak barevnej a oba Amati.
No nic, odpoledne všechno nachystaný a může se čekat na večer až to začne. A že to pak začalo. Na sedmou přijel nějakej DJ a začal si vybalovat PAčko, že bude večer discotéka. A my jako co to do piče kurva mele, když tam večer bude metal, do piče. A von jako, že disco, protože je takhle dohodnutej. Tak jsme naklusali za hospodskou, vo co jako de, a vona, že pohoda, že mu to povolila. A tak my, že už se předtím dohodla s náma, že tenhle večer hrajeme my. A vona, že ano, ale že to je náš problém, tak ať se s ním dohodneme, kdo bude hrát, že jí to nezajímá. A my jako kurváá, dopíčéé, to není možnéé tohleto. Tak jsme šli za DJem, že dneska hrajeme, ať si to sbalí a jde do piče, že dneska metal. A von, že ne, ať jdem do hajzlu my, že disco. Tak jsme se tam takhle chvíli hádali a nakonec se to rozseklo tak, že budeme hrát všichni, disco i metal. Bude hoďku disco, pak bude hoďku jedna kapela, pak hoďku disco, pak zas druhá kapela a nakonec zas disco. A jak podivná byla dohoda, tak přesně tak podivně to probíhalo. Bylo disco, pak jsme po hoďce vyhnali fotbalisty, píčičky a všechny další buzničky, nalezli do sálu pankáči a metloši, odehrála kapela, pak nás zas vyhnali diskaři, pak jsme zas vyhnali my je a šli jsme na pódium.
Nalezeme na tu naši rozviklanou konstrukci, postavíme se na místo, kde to vypadá jakžtakž stabilně a začneme sypat. Každou písničku nám někde něco někam spadne, někde něco upadne. A když ke konci setu nám padající činel přesekne kabel od basy, dokonáno jest. Discokoule bliká, máme to za sebou a jsme největší mistři. Jak Nedvědi na Strahově.
Tak takhle nějak to začalo. Pak jsme až do 1999 dělali UM v hospodě u Zelenýho stromu, alias v „Zelňáku“, občas někde jinde, podle toho, jaký měl zrovna hospodskej období, tj. jestli preferoval kulturu či kulečníky. Pak to nakonec zavřel a akce šly na chvíli do hajzlu.
Rozjelo se to až pak zas s příchodem Pestise.



Je pro vás koncepce pohybu akcí UndergroundMania po různých městech lepší, než vybudování tradice v jednom místě, případně menšího festivalu, kam by se fanoušci každoročně rádi vraceli?
Teď to je životní nutnost. U nás teď nikde není vhodný podnik, kde by se to dalo trvale dělat. Jak už jsem psal výše, UndergroundMania odstartovala hned naším prvním koncíkem a tak jsme ji pravidelně dělali u nás v Lysý v Zelňáku. Tak to fungovalo až do konce devadesátek, než se zavřela hospoda. Dycky jsme pozvali pár kapel, pak oni nás. A bylo to super, tenkrát na akce chodilo významně víc lidí než dneska, pravidelně nám tam třeba jezdili vlakem maníci z Moravy, co to brali ve stylu víkend bez koncertu a chlastačky je promarněnej víkend. Ráno nasedli na vlak, odpol někde vypadli, dovalili na koncik, vožrali se a prvním ranním vlakem dom, kde se vychrápali. To už se teď moc nestane.
Pak jak se zavřel Zelňák, tak bylo to naše utlumenější období, tak se udělala akce jednou cca do roka, někde po okolí, jak se to sešlo. A pak se to zas rozjelo s příchodem Pestise. Nejdřív taky různě po okolí a pak se objevil u nás v Lysý takový podnik jménem Mango Bar, napůl hospoda, napůl herna a tam jsme se na delší čas usadili. No a pak jako dycky, přišla vidina obrovských zisků a zvítězila nad pravdou, láskou a metalem a majitel to předělal celý na hernu. Takže se to zas muselo dělat porůznu, nejčastěji v Praze, kde teda nechoděj lidi skoro vůbec.
Pro nás by bylo samozřejmě nejlepší, kdyby se to dalo dělat pořád na jednom místě, ale vesmír má zřejmě pocit, že když se to pořád bude stěhovat, že si užijem víc srandy. Parchant.



Jaké jsou vaše zkušenosti s pořádáním výměnných koncertů kapel? Funguje to tak vždy nebo dochází místy i k jistým zklamáním?
Asi jako ve všem v životě. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Za těch 25 let už jsme leckde zabrnkali a lecos zažili. Ale občas má člověk pocit, že platí takovej zákon, že čím víc na piču se ta akce na první pohled zdá, o to lépe to pak ve skutečnosti dopadne. Valili jsme kdysi, tuším do Tábora či kam, hospoda taková obyč knajpa, sál žádnej, jen vyklizeno pár stolů u jedný zdi, zvukař taky žádnej, tak si člověk pomyslí, no to bude žánr, tohleto. Jenže pak do toho hrábneš, všici začnou pařit, kotel jak sviňa a ty víš, že i když prakticky řveš to mikrofonu přilepeným na koštěti, takhle akce fakt stojí za to. No a jidny zas je to pravý opak, valíme do Litvínova, člověk si říká, to je vlastně jen taková velká fabrika, tak co jinýho tam lidi můžou o víkendu večer dělat, než jít za kulturou a chlastat. Dovalíme, klubík pěknej, kapela, co to pořádala, všechno super pořešený, nástrojovka, péáčko, zvukař, všecko cajk. No a pak tam nepřijde vůbec ani noha. Tak jsme si tam dali s dalšíma kapela aspoň veřejnou zkoušku. Holt lidem ten večer nebyla ta naše death metalová kultura asi dost dobrá.


Jak uvedl Pestis v dřívějším rozhovoru pro Hard Music Base, mezi kapely, které jej ovlivnily byli legendární Master's Hammer. Co říkáte tvorbě MH po comebacku a opětovné následné neaktivitě?
Já a Master’s Hammer, to je taky taková složitá historie. V jejich první době kolem mě spíše prošuměli, takový podivný vozvuk, podivný vřískání. Nějak jsem měl tehdy jiný preference.
Druhou šanci s nima jsem dostal až v roce 2008, kdy jsem jednou narazil na takovej podivnej webovej projekt, který předváděl jaká byla porevoluční kultura v Česku. Takže tam seznamoval lidi s tehdejšími vrcholovými technologiemi typu walkman, VHS, televize vysílaná v PAL a podobně a k tomu co všechno mohli vidět a slyšet. A jeden z videoklipů, co tam byl ke zhlédnutí, byli i „Géniové“ od Master’s Hammer. Kdo ten klip zná, tak mi dá za pravdu, že je to velmi žánrová podívaná. A stejně tak jak podivně vypadá, tak stejně podivný a uhrančivý je i ten text a hudba. Tak po několika zhlédnutích člověk stále nemohl uvěřit, že něco takového kdysi v Čechách vzniklo a někdo to myslel vážně. Tak po dalších několika zhlédnutích jsem zas pak nemohl uvěřit, že něco takového už dávno neposlouchám. Bylo to dokonalé ve všem.
No a jak jsem k nim přišel vlastně až ve 2008, tak mi ani nepřišlo nijak divný, že hned po roce přišla nová deska „Mantras“. A jak jsem vlastně ani nebyl zatížen pražádnou nostalgií, tak nová deska byla vlastně takové přirozené navázání na jejich poslední původní song „Hlava Modernistova“ ze „Šlágrů“, který je pro mě úplně dokonalý a už vlastně tehdy posunul Master’s z blackového literálna do takového alternativního surreálna. A taky spolu s tím, že už jsem k nim přišel ve starším věku, člověk přirozeně vnímal celou tu nostalgickou atmosféru vzniku tý desky.
Pak přišla deska „Vracejte konve na místo“ a to byla naprostá bomba. Master’s v nejlepší formě, jedna pecka za druhou. Od první do poslední písničky. Hodně tam udělaly živý bubny.
No a pak, jak ohlásili, že se ukážou i naživo, tak to bylo húú húú. Master’s dokonce zapříčinili, že jsem zvednul zadek a poprvý v životě vyrazil na Brutal Assault 2017. A nelituju. Už jsem byl na ten ročník lehce nalomený kvůli Emperoru, další mé srdcovky, ale až Master’s Hammer to dilema rozsekli. A taky trochu náš bicák, který by mě jinak pomlátil, kdybych nejel.



Na co vše se tedy z tábora LEGION můžeme těšit v následujících měsících?
Jak už jsem říkal úplně na začátku, aktuální život kapely je hodně ovlivněn tím, že jsem se rozmnožil. Přeci jen, lidští rodiče úplně nejsou psychicky a ani fyzicky připraveni vychovávat mláďata démonů odkudsi z hlubin R‘lyeh. Takže kapela je teď nuceně lehce upozaděna, ale příští rok budeme mít 25 let a to si něco zaslouží. Musí. Máme už ňákej matroš, co si zaslouží nahrání, aby to dalo na desku, ještě to chce pár přihodit. Na něčem se už dělá, tak budu optimista a věřím, že příští rok bude nová deska. A nahrávat zas budeme určitě u Hollyho.

Zobrazeno: 462x

Magua


» LEGION: V záhrobí se děje něco divného, Satan tam šoustá mrtvoly (13.7.2020)
» LEGION: (1.8.2009)


PŘIDAT KOMENTÁŘ

Rozhovor | LEGION: V záhrobí se děje něco divného, Satan tam šoustá mrtvoly | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2020. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist