Plzeňský amfiteátr Lochotín. V hledišti třicet tisíc lidí. Metalfest? Ne. V tomto případě se nejedná o tento každoročně zde konaný festival. Jsme v roce 1987. V rámci tehdejší Porty na pódiu vystupuje skupina KLÍČ.
Její skladba „Pohár a kalich“ je nahrána a stalo se nemožné. V době, kdy mnohé tuzemské kapely (když už jim bylo umožněno nahrávat a vydat LP desku) na hotové dílo čekaly třeba rok i déle, v době bez jakýchkoliv virtuálních technologií - vinyl z Porty, na kterém je mimo jiné i tahle nahrávka, vychází v Československé socialistické republice za pouhé tři dny od natočení!
V roce 1990 opět na Lochotíně skupina poprvé veřejně prezentuje skladbu „Omnia Vincit Amor“, aby za ni vzápětí obdržela Autorskou Portu. Tak bychom mohli pokračovat dál.
Ale nyní se posuňme v čase o nějakých zhruba třicet let vpřed. KLÍČ po mnoha letech vystupuje v září loňského roku v Ostravě, a když přicházím do zákulisí s prosbou o podpis jejich MC kazety z roku 1993, působí celá kapela velice skromně a příjemně, ačkoliv by si mohla hrát na daleko větší „hvězdy“.
Někde v tu chvíli se zrodil nápad požádat kapelníka Jaroslava Mariana o rozhovor, který se nějaký měsíc nato stal skutečností. Pojďme se nyní vydat do časů, kdy folkové akce doslova „praskaly ve švech“ a desky se prodávaly po tisících. I o tom zdánlivém tichu, jaké po tom všem zbylo. Pojďme se pustit do povídání o skupině KLÍČ, protože v rámci tuzemské folkové scény možná není většího odkazu, než jaký nám posluchačům zanechala tato kapela.

Začněme naše povídání ještě někde v osmdesátých letech, tedy pár let před vydáním vašeho debutu „Omnia vincit amor“. Tehdy u Supraphonu realizujete dvě SP desky. Vlastníte ještě někde doma tyto singly ve fyzické podobě?
Ano, od obou našich singlů máme doma několik dodnes nehraných kusů, které jsme si tehdy koupili pro radost a na památku. A protože se jedná o tituly z let 1986 a 87, dnes mě docela potěší, když některý z nich občas zahlédnu v internetových aukcích nebo v bazaru – tenkrát se totiž celý vyrobený náklad obou těch singlů rychle vyprodal, a tak mám vždycky radost, že i po těch letech je lidem líto ty naše staré desky vyhodit.

A kdyby dnes třeba někoho zajímalo, kolik se jich tenkrát prodalo, tak v té době, když jsme s kapelou začínali, vydával Supraphon mladým kapelám, jako jsme byli my, singly v nákladu od čtyř tisíc kusů od každého titulu. A nejmenší náklad běžné LP byl tehdy – pokud vím – padesát tisíc, u známých interpretů to bylo většinou minimálně sto tisíc výlisků. O tom se většině dnešních kapel může jen zdát. A třeba toho LP „Porta“ z roku 1987, který jste zmínil v úvodu, bylo už po prvním roce prodáno přes sto deset tisíc kusů.


Takže ty singly už dneska budou mít pro sběratele poměrně velkou hodnotu.
To nevím, ale pro některé možná ano.


Dají se skladby ze zmíněných SP desek, tedy skladby „Chvíle“, „Ztráty a nálezy“, „Před usínáním“ a „Předjaří v muzeu“ dnes někde dohledat na internetu? Možná by to mohlo zajímat nejen pamětníky vašich začátků.
Pokud je tam někdo nahrál, tak se někde na webu možná najdou. Ale my sami jsme tam ty staré nahrávky určitě nedávali – a vlastně je tam dát ani nemůžeme. Tyhle nahrávky patří totiž Supraphonu a my nechceme porušovat vydavatelská ani autorská práva.


Údajně tyto skladby měly vyjít jako druhý disk k vašemu albu „V čase zrání…“ z roku 2018. Proč se tak nakonec nestalo?
Je pravda, že jsme sice původně trochu uvažovali, že tohle naše album bude dvojcédéčko, s tím, že bude jeden disk úplně nových skladeb a ten druhý by obsahoval naše starší písně, které jsme kdysi hrávali, a i když byly u diváků oblíbené, na žádné dosud vydané album se nevešly. Zkrátka takový vzpomínkový průřez. Ty písničky ze singlů jsme tam ale určitě neplánovali, protože tři z nich vyšly už v roce 2010 jako bonus na našem kompilačním dvojCD „Dál plyne čas…“, které nám vydala firma Universal Music. A když už to zmiňuji, tak nás moc těší, že tohle výběrové dvojalbum, na kterém je padesát našich starších písniček, je od té doby pořád na trhu.


Jaký byl tedy důvod, proč druhý disk nevyšel?
Když se v průběhu natáčení prvního z těch CD ukázalo, jak pracné a časově náročné je vytvořit už ten první „novinkový“ disk – díky naší pečlivosti a vzhledem k tomu, že máme neomezeně k dispozici naše vlastní nahrávací studio, tak jsme nějak ztratili odvahu pouštět se do toho druhého disku. Na tom novinkovém albu jsme totiž pracovali skoro osm let, takže představa, že bychom možná podobně dlouho dělali i to druhé CD, byla v tu chvíli pro nás už nereálná. Zkrátka – nakonec jsme od našeho původního záměru upustili. A tak jedinou skladbou, která byla původně plánována pro ten druhý disk, a přesto na tom předloňském albu vyšla, je píseň „Válka proti Albigenským“. Ta totiž vznikla už v roce 1996 pro CD „Karneval Canzonett“, ale nakonec se na něj tenkrát nevešla, až donedávna jsme ji nikdy ani nehráli na koncertech – a tak si ji teď naši příznivci mohou poslechnout jako jednu z novinek.


Nebudeme popírat, že nejznámější písní z diskografie KLÍČE je „Omnia vincit amor“, tedy ta, podle které jste pojmenovali svůj debut a získali za ni už zmíněné ocenění na Portě. Kdo je Petr Baštař, který je v bookletu alba uvedený jako spoluautor textu této písně? Kdy a jak tento text vůbec vznikl?
To byla tak trochu šťastná náhoda. Když jsme ještě s mojí ženou Pavlou bydleli v našem starém bytě v Praze v Bohnicích, tak naproti nám přes chodbu žil pán, o kterém jsme až po čase zjistili, že píše texty některým známým zpěvákům populární hudby. Občas mi je pak dával i číst, někdy dokonce ještě před jejich dokončením. A tím pánem byl právě onen Petr Baštař. No – a pak jsem se ho jednou zeptal, jestli by vedle té „populární“ textařiny nechtěl zkusit třeba i folkový text a řekl jsem mu, že mám právě hotovou melodii jedné nové písně, ve které bych jako opakující se textový motiv chtěl mít Vergiliův citát „Omnia Vincit Amor“. A on tu chuť zkusit jiný žánr opravdu měl a do textování té písničky se pustil. Jenže to dopsal jen někam do poloviny a pak už nějak nevěděl, jak dál. Ten rozpracovaný text mi tedy dal a mně nezbylo nic jiného, než ho dokončit do podoby, v jaké tu písničku hrajeme dodnes. A tohle všechno vznikalo někdy koncem jara roku 1989, tedy ještě před „sametovou revolucí“. Nás později samozřejmě napadlo, že z pohledu diváků to možná vypadá tak, že k té myšlence „všechno přemáhá láska“ nás inspiroval listopad a události po něm, ale jak vidíte, nebylo to tak. Celá ta skladba vznikla už několik měsíců před revolucí... Asi to téma tenkrát už viselo ve vzduchu.


K tomu mě napadá, nebyli jste někdy popotahováni nebo někam předvoláni kvůli svým textům?
Nebyli – nejspíš i proto, že tehdy jsme ještě byli čistě amatérská kapela, hráli jsme pro radost a muzikou jsme se neživili. Profíci to tehdy měli mnohem těžší. Ale i tak, když jsme třeba v roce 1988 uspěli v soutěži „Píseň Praha“ a měli jsme podle tehdejších pravidel postoupit do celostátního finále, přišel za mnou jeden pán z poroty a oznámil mi, že pokud chceme opravdu na to finále jet, musím přepsat text naší soutěžní písně „Štěstí z pekla“.


Proč?
Nejspíš jim vadily některé myšlenky toho mého textu – třeba „Zaplaťte si štěstí, co jinýho vám zbejvá…“ nebo „Slyším lidi klít – kam se poděl řád…“ atd. Já jsem mu řekl, že nic přepisovat nebudu – a tak jsme na to finále skutečně pozváni nebyli. Jinak jsme ale žádné předvolání kvůli textům nikdy nedostali. Jenže – popravdě – ono v druhé polovině osmdesátých let to bylo už trochu volnější, než kdybychom totéž hráli například o deset let dřív.


Vinyl „Porta 1987“ tedy spatřil světlo světa za pouhé tři dny od natočení. Na osmdesátá léta v ČSSR neuvěřitelná rychlost. Jak k tomu vůbec došlo?
No – ono by to bylo skoro neuvěřitelné i dnes... Kdo tenkrát rozhodl v Supraphonu o tom, že to tak rychle stihnou, nevím. Plzeňské finále Porty začínalo každoročně ve středu a bylo čtyřdenní – s tím, že první tři dny byly hlavně soutěžní a v sobotu se pak konala závěrečná Dvorana a vyhlášení vítězů. A tohle LP se natáčelo už v úterý, tedy den před oficiálním zahájením festivalu. Takže všichni, kdo měli na té desce účinkovat, přijeli už v úterý do Plzně, kde v kulturním domě Peklo probíhalo živé natáčení LP „Porta 87“. Venku stál přenosový vůz Českého rozhlasu, který to celé pro Supraphon natáčel. Sál byl plný diváků. Natáčelo se asi v jiném pořadí písní, než jak jsou na desce, a vždycky, když nějaká kapela dohrála, muselo se chvilku počkat, co na to řeknou v režii, jestli tam třeba není nějaký pazvuk, bouchnutí a podobně. A dodnes moc rádi vzpomínáme, že když my jsme naši tehdejší novinku – písničku „Pohár a kalich“ – dohráli, sklidili jsme skutečně obrovský potlesk. Pak bylo neobvykle dlouho ticho – a z režie se najednou do reprobeden ozvalo, že tu písničku je potřeba zahrát ještě jednou. K našemu velkému překvapení propuklo po těch slovech v sále obrovské nadšení a další bouřlivý potlesk. Dodnes na to s dojetím vzpomínáme. A když jsme ji pak zahráli podruhé, následoval ještě větší potlesk a ovace, než předtím. Moc krásný zážitek… Takže ta deska se takhle nahrávala v úterý – a pak v pátek se už na Portě prodávala.


To je opravdu nečekané, když vzpomenu na tehdejší schvalovací komise nebo na to, jak kapely po nahrání desky čekaly na její vydání třeba rok nebo i déle...
Tady to schvalování probíhalo samozřejmě předem, kapely musely odevzdat texty a demonahrávky. Takže kdybychom pak v Plzni chtěli nahrát jinou písničku, určitě by nám to neprošlo, protože takhle už to bylo schválené. Ještě si ale vzpomínám, že aby se ta naše písnička vešla do časového rozsahu LP nosiče, bylo nám řečeno, že ji musíme buď zkrátit, nebo ji zahrát o dost rychleji, než jak zněla na tom schváleném demosnímku. Zkrátit ji podle nás nešlo, protože v textu té písně jsme škrtat nechtěli – a tak nám nezbylo nic jiného, než ji zrychlit, což jí sice podle nás příliš neprospělo, ale i tak se těm, kdo si tu desku tenkrát koupili, asi hodně líbila, protože když jsme tuhle písničku rok poté hráli na Dvoraně Porty 88, třicet tisíc lidí ji v setmělém lochotínském amfiteátru se svíčkami v ruce zpívalo s námi. A to byl opravdu životní a nezapomenutelný zážitek a naše kapelní děvčata tenkrát na pódiu dojetím slzela.


V roce 1988 KLÍČ vyhrál na finále Porty „Cenu diváků“. Cena v podobě keramické sošky se vám do rukou ale nedostala. Autor sošky si ji prý raději ze zákulisí odnesl, než by ji podle jeho slov „měl dostat někdo takový, jako je KLÍČ“. Doneslo se k vám, z jakého důvodu ten člověk takto konal?
Jaký měl skutečný důvod, to dodnes netušíme. Několikrát jsme mu tenkrát psali a prosili ho o vysvětlení, ale on neodpověděl. A tak mám dodnes k dispozici jen filmový záznam, na kterém jsem si kamerou nafilmoval prázdné pódium, když krátce před zahájením slavnostního večera Dvorany Porty tam stál stolek s nachystanými cenami pro vítěze roku 1988. Byly na něm jednak tradiční keramické „Porty“ – a vedle nich i jedna docela velká soška z pálené hlíny, u které byl nápis „Cena diváků“. Když pak ale večer došlo na vyhlášení vítěze diváckého hlasování, byla nám na pódiu před zaplněným Lochotínem předána jen jakási titěrná keramická plaketka v krabičce. S neskrývaným údivem jsme si ji tenkrát od pořadatelů převzali, poté jsme na pódiu odehráli náš písničkový blok – a když jsme si pak šli zase sednout mezi diváky, bylo po chvíli konferenciéry z pódia oficiálně divákům oznámeno, že KLÍČI bylo omylem předáno něco jiného, než co měli držitelé Ceny diváků správně dostat, a že my si pro naši skutečnou cenu, tedy tu sošku, máme přijít do zákulisí. Jenže když jsme si pak po skončení Dvorany přišli tu cenu vyzvednout, bylo nám řečeno, že mezitím si ji ze zákulisí sochař, který ji vyrobil, odnesl se slovy, že „pro KLÍČ ji nedělal“. A že prý ji tedy raději nedá nikomu.


To budí dojem, že o vítězi mělo mít rozhodnuto předem.
To nemůžu posoudit. Spíše si myslím, že ten sochař měl utkvělou představu, že hlasování diváků vyhraje nějaký muzikant, kterého on měl rád. Samotná divácká soutěž, tak, jak byla tenkrát organizována, se podle mne nedala zákulisně nijak ovlivnit, pokud by nemělo být manipulováno s odevzdanými hlasovacími lístky. A to určitě nebylo, protože naším tehdejším vítězstvím byli evidentně zaskočeni i sami pořadatelé, nejspíš i proto, že například sama předsedkyně poroty o nás už první den tohoto ročníku Porty napsala v Portýru (což byl časopis vydávaný přímo na plzeňské Portě), že – a teď cituji: „...výběr témat textů, ale i to, jakým způsobem svoje písně hraje a zpívá, bude KLÍČ vždycky odsouvat až na úplný okraj zájmu veřejnosti...“. A my jsme tři dny nato vyhráli divácké hlasování. Tomu říkám paradoxy...


Dalo mi to hodně práce, než jsem vaše debutové album jako tehdejší žhavou novinku konečně sehnal na kazetě v jednom z obchodů v Plzni. Tu desku vám vydala firma Duna Records, tedy v té době nepříliš známé vydavatelství. Nechci se mýlit, ale mám tušení, že brzy poté tohle vydavatelství zaniklo. Proč jste se rozhodli vydat album u nich?
Nejde ani tak o to, pro koho jsme se my rozhodli, ale spíše, kdo byl ochotný nám desku vydat.


Zkoušeli jste oslovit i tehdejší známé a prestižnější vydavatelské firmy?
My sami jsme žádné firmy oslovit nezkoušeli. Ale ono tohle pro nás tak trochu začalo už v tom devadesátém roce, když jsme v Plzni získali Autorskou Portu. Přišel za námi tenkrát jeden pracovník Supraphonu s dotazem, jestli máme materiál na celou LP desku. Řekli jsme, že máme, dokonce jsme jim poslali i předběžný seznam skladeb, které bychom mohli nahrát. Jenže on to byl ten zlomový porevoluční rok, kdy se spousta věcí měnila, a i ten člověk, se kterým jsme se tam domlouvali, posléze ze Supraphonu odešel a založil si vlastní vydavatelství, což tehdy udělalo víc lidí, kteří původně pracovali v Supraphonu nebo v Pantonu. Jenže – jak jsme následně zjistili – oni velmi často měli představu, že natočit a vydat folkovou desku znamená nahrát ji pokud možno hodně rychle a hlavně levně. Jenže my jsme nechtěli přistoupit na to, abychom někde narychlo a v improvizovaných podmínkách natočili za dva nebo tři dny celé album. Věděli jsme, že s výsledkem bychom určitě nebyli spokojeni.

Potom – v roce 1992 – se nám ale ozvali z Gramofonových závodů Loděnice s tím, že by nám rádi vydali desku. Jejich podmínky byly celkem vstřícné, podepsali jsme tedy s nimi smlouvu, oni objednali nahrávací studio – ale samotné nahrávání, bohužel, neprobíhalo podle našich představ o profesionálním přístupu ani o technické úrovni. Zvukař i režisér nás považovali za „amatéry“, pro které se oni nemusí nijak zvlášť snažit, aby nahrávky zněly co nejlépe – a podle toho k práci ve studiu přistupovali. Ve zvuku zaznamenaných písní se navíc objevovaly různé elektrické pazvuky a praskot, což bylo způsobeno starým a neudržovaným mixážním pultem – a nám to samozřejmě vadilo a žádali jsme, aby se to nějak opravilo. A protože jsme se na provedení jakýchkoli oprav nedohodli, tak i závěrečná mixáž byla z těch vadných záznamů udělána „na truc“ bez naší přítomnosti a jinak, než bychom si ji představovali my. Byla okolo toho ještě spousta dalších nepříjemných záležitostí a dohadování, které bych tady ale nerad rozebíral. Jen ještě dodám, že celé to skončilo tím, že vydavatelství naše výhrady odmítlo vzít v úvahu a nahrávky reklamovat, a tak, aby naše deska s těmi vadnými nahrávkami nevyšla, museli jsme si ten nekvalitní zvukový záznam od vydavatele odkoupit – a tím vlastně z celého toho projektu sešlo. A mimochodem, stálo nás to tenkrát přes čtyřicet tisíc korun, což byl tehdy téměř průměrný roční čistý plat. No – nejsme my blázni?

Pak ale zájem o nás projevilo právě ono už zmíněné malé vydavatelství Duna Records. Velká nakladatelství nás tehdy ještě nechtěla – ne, že bychom byli neznámou kapelou, ale vzhledem k žánru, který jsme hráli a dodnes hrajeme, se asi obávali malého prodeje našich desek. Firma Duna Records nám ale věřila a šla do toho. Celá ta deska se tedy natáčela znovu, tentokrát ve skutečně profesionálním pražském studiu Largo – bylo to začátkem léta roku 1993. A pak v srpnu vyšlo nejprve vinylové LP, a to v nákladu 2000 kusů. Dva měsíce nato šlo pak na trh i CD a MC kazeta. To, že tenkrát vyšlo i elpíčko, které v té době bylo už víceméně končícím hudebním nosičem, byla podmínka rodičů našeho violoncellisty Jirky Krupičky, kteří nám chtěli nějak pomoci, a tak se finančně spolupodíleli na vydavatelských nákladech. Samotnému vydavateli se do toho ale už vůbec nechtělo, protože prodejnost LP desek byla tehdy už téměř nulová – takže si dovedete představit, jaké bylo jejich překvapení, když celý náklad dvou tisíc kusů našeho LP se prodal během prvních dvou měsíců od uvedení na trh. Nicméně – začátkem roku 1994 vydavatelství Duna Records, bohužel, opravdu zaniklo. Majitelé té firmy se spolu nějak nepohodli, a tak odepsali a sešrotovali i jejich firemní sklady, čímž došlo k tomu, že už od začátku roku 1994 nebylo naše první album vůbec na trhu. Ale protože se za těch pár měsíců od vydání stihlo prodat tolik našich desek, že jsme pak na jaře roku 1994, když se v České televizi slavnostně vyhlašoval žebříček nejprodávanějších interpretů v kategorii Folk a Country, byli na sedmém místě v republice, projevilo o nás zájem velké vydavatelství Wenkow Records. A jejich zájem byl takový, že kromě smluvní nabídky na vydání dvou dalších CD byli ochotni odkoupit i práva od zaniklé firmy Duna Records a vydat reedici naší první desky. U nich jsme pak tedy v roce 1995 natočili naše druhé album „Větrné mlýny“. A rok poté následovala nabídka pětileté exkluzivní smlouvy s německou firmou PolyGram, která v té době kupovala českou firmu Wenkow Records, jenže posléze i PolyGram přešel pod nadnárodní vydavatelství Universal Music, takže většina našich následujících titulů už nese tento světově zvučný label.


Album „...omnia vincit amor“ vyšlo tedy jako jediné z vaší diskografie i na vinylu. Ale LP desky v posledních letech zažívají nečekaný návrat. Neuvažujete vydat na vinylu i některá vaše pozdější alba?
Chvíli jsme o tom, že bychom na 180-gramovém vinylu vydali naše předloňské CD „V čase zrání...“, i uvažovali. Ale vzhledem k tomu, že nahrávky si dnes už vydáváme i prodáváme pouze sami a vydat kvalitně udělaný vinyl není zrovna nejlevnější záležitost... Zkrátka – obávám se, že žádná deska skupiny KLÍČ na tomto nosiči asi hned tak nevyjde, přestože já sám vinylům hodně fandím, sbírám je od mých patnácti let a na LP nosičích vlastním téměř čtyři a půl tisíce titulů. V nejbližší době to tedy nechystáme, a kdyby někdy přece jen ano, bude to nejspíš jen malá limitovaná audiofilská edice.