PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Karla Tallas: Hard Rocker byl nejdražším a nejefektivnějším mentorem mého života!




Rok 2008. Na svět přichází první číslo časopisu Hard Rocker. Zajímavé čtení, kvalitní provedení a nový přírůstek na dosti prořídlém trhu s papírovými hudebními periodiky se zdá být do budoucna mezi hudebními fanoušky poměrně vítaným titulem. Všechno je ale jinak. Časopis často přichází do schránek předplatitelům pozdě. Na stáncích, kde má být pravidelně k dispozici o něm často ani nevědí, aby se následně po něm slehla zem docela. Už delší čas jsem si pohrával s myšlenkou rozhovoru s jeho majitelkou Karlou Tallas (Černou). V únoru letošního roku jsme se na něm spolu domluvili a některé odpovědi, na které se v rozhovoru dostalo, byly poměrně překvapivé.



Pojďme si nejprve přiblížit vznik oné myšlenky začít vydávat časopis o rock/metalové muzice. Proč jste se rozhodla časopis vydávat a jak dlouho trvala cesta od nápadu po vydání jeho prvního čísla?
V roce 2003 jsem dostala svou první příležitost přispívat do rock/metalového časopisu. Šla jsem do toho s naivní představou, že všichni, kdo dělají něco pro hudbu, do toho jdou srdcem. Má představa byla, že hudba a umění obecně, jsou něco křehkého, co si zaslouží speciální péči. Již po velmi krátké době se ale diametrálně lišila s realitou. V časopise nebyly dobře nastavené vztahy a hodně se intrikovalo. Naštěstí jsem tam přispívala jen externě a nebyla jsem součástí interního týmu. Byla jsem za tu příležitost vděčná (do dneška jsem), a tak jsem byla ochotna dělat spoustu věcí navíc a na vlastní náklady, ale to se bralo jako samozřejmost. Navíc jsem o sobě často slyšela věci typu, že jsem blázen a do čeho jsem ochotna jít. Nebo třeba, pokud nebude nikdo jiný, Karla to vezme. Vztahy v redakci byly takové, že nebylo téměř možné navázat upřímné přátelství. Záměrem vedení časopisu bylo naopak držet redaktory od sebe a vzájemně je proti sobě štvát. Já jsem tomuto scénáři nikdy nepodlehla. Spolupráci jsem uzavřela ihned poté, co mi bylo zadané téma hlavního článku nadcházejícího čísla, na kterém jsem pracovala velmi intenzivně několik dnů. Na výsledku mi hodně záleželo. V té době jsem měla navíc i stálé zaměstnání, takže jsem pro časopis psala převážně v noci. Těsně před vydáním jsem se dozvěděla, že stejné téma bylo zadané ještě další redaktorce, která nabídku přijala. Tomuto rozhodnutí jsem nerozuměla ani z její strany. Nakonec jsme byli ve finální verzi rozhovoru podepsaní tři i se šéfredaktorem, který pro článek neudělal vlastně nic. Hrnec přetekl a já jsem se rozhodla spolupráci ukončit i přesto, že jsem v očích některých přicházela o možnost akreditací a dalších „lákavých“ bonusů. Akreditace jsem byla schopna si zařídit i sama. Kvůli tomu jsem rozhodně do spolupráce nešla. Nestálo mi za to zůstávat déle. A to jsem zmínila opravdu jen nepatrnou část. Navázala jsem spolupráci s Radkem Bubeníčkem, který v té době ještě provozoval časopis Whiplash. V momentě, kdy se o tom dověděli v předešlém časopisu, kontaktovali Radka s nabídkou Whiplash odkoupit. To nás hodně pobavilo. S Radkem byla spolupráce fajn. Na čem jsme se domluvili, to platilo. Jenže se bohužel potýkal sám s nestabilitou a finančními problémy. Nebyla jsem připravená opustit hudební svět a psaní miluji. Jenže v našich končinách se pro mě kruh uzavřel. Rozhodla jsem se vzít situaci do svých rukou a založit vlastní časopis. Nápad se zrodil v prosinci roku 2007 a první číslo vyšlo v květnu 2008.





Počkejte, říkáte: „Záměrem vedení časopisu bylo redaktory proti sobě štvát“. Proč by to lidé vydávající onen časopis dělali a co by z toho měli?
Tuto skutečnost jsem zmínila hlavně proto, že byla jednou z okolností, která mě přiměla k uzavření spolupráce s tímto magazínem. Bohužel vám nemohu dát na tuto otázku konkrétní odpověď, jelikož jsem nebyla součástí vedení. Nepodílela jsem se ani na tvorbě interního nastavení. A jak už jsem řekla, nebyla jsem ani součástí interního týmu. A navíc jsem sama ničím podobným nikdy energii nemrhala. Mohu vám dát pouze odpověď, ke které jsem dospěla na základě vlastních životních zkušeností. Lidé se takto chovají většinou z následujících důvodů: touha manipulovat a mít nad vším kontrolu, kompenzují si tak nedostatek vlastního sebevědomí nebo se například bojí o své pozice, protože nejsou natolik kreativní a schopní, jak se prezentují navenek.


Brzy se ale objevily problémy, které jsem popsal v úvodu k rozhovoru. Zatímco konkurenční časopis se dostával na pulty a do schránek předplatitelům včas, u Hard Rockeru tyto záležitosti výrazně pokulhávaly. Proč se tak dělo?
Nemám důvod tajit skutečnosti nebo lhát. Musela jsem toho zvládnout hodně sama. Byla jsem majitelkou časopisu, jeho šéfredaktorkou, redaktorkou, účetní a domlouvala jsem si i veškeré obchodní záležitosti a akreditace. Redakci jsem poskládala převážně ze známých a kamarádů, které jsem znala z různých akcí a koncertů. Byla jsem hodně otevřená a důvěřivá. Bylo mi jedno, jestli je dohoda uzavřená písemně nebo ústně. Zajímal mě hlavně výsledek v podobě vydání a zařídit, abychom měli přístup k co nejzajímavějším materiálům pro čtenáře. Dávala jsem do toho opravdu maximum a ledacos jsem přehlížela a promíjela i v redakci. Závažnějším aspektem toho všeho byla konkurence, která nám zatápěla od samého začátku nekalými praktikami. Dokonce jsem obdržela několik emailů od reklamních partnerů, kterým vyhrožovali. Pod tlakem donutili některé se mnou nespolupracovat. Navíc používali v Obchodních podmínkách název mého média. Tenkrát jsem to neřešila právní cestou a bohužel naivně jsem si myslela, že lidé poznají dobré a že si cestu najdou sami. Jenže to se bohužel nestalo a v podstatě ani nemohlo. Největší distributor tištěných periodik se postaral o to, abychom nebyli na stáncích vidět. Dostali jsme seznam míst, kde všude má být časopis v prodeji. Po opakovaných stížnostech lidí mi to bylo divné, a tak jsem se osobně vydala na několik míst uvedených v seznamu. Dospěla jsem k šokujícímu zjištění. Na osmi místech z deseti o existenci časopisu vůbec nevěděli. Domluvila jsem si schůzku s ředitelem společnosti, která byla plna lží a nikam nevedla. Během chvíle mi došlo, jak se věci mají a vše, co zatím je. Rozhodla jsem se přejít ke konkurenci. Moc jsem si nepomohla, protože jejich možnosti byly výrazně slabší, a navíc jim také jejich konkurence slušně zatápěla. Bludný kruh, ze kterého těžko hledáte cestu ven. Pokud se dostanete do takové situace, nefunguje pořádně nic, i když se snažíte sebevíc. O těchto skutečnostech mohu mluvit s čistým svědomím. S podobnými okolnostmi se ohledně distribuce potýkal i rockový časopis, který svou tištěnou verzi uzavřel nedávno. Předpokládám, že by se podobných případů našlo mnohem více nejen v rockové sféře. Díky těmto faktorům do časopisu neproudily peníze, a tak nebylo reálné dále ho provozovat. Pořád se řešily nějaké problémy, které ve výsledku převažovaly nad pozitivy. Jednou došlo ke zpoždění proto, že tiskárna poslala omylem náš časopis do Španělska a muselo se čekat až doputuje zpět do Čech. A to nám ještě dali do stejného vydání jiný papír, než byl objednaný. Takže to bylo celé opravdu dobrodružná jízda pro silné povahy.


Z toho mám pocit, že největší chybou byl onen prvotní elán a nadšení, že téměř na vše stačíte sama…
To si nemyslím. Nešlo o přeceňování sebe sama a dokazování si něčeho. V rámci úspory celkových nákladů pro mě bylo jednodušší zvládnout vše, co bylo v mých možnostech. Například, nebyl důvod najímat účetní, když v tomto oboru pracuji celý svůj život. Vyplynulo to spíše ze situace. Myslím si, že práci bych klidně zvládla a pokud by byl časopis finančně soběstačný, do budoucna by se určitě dalo ledacos změnit. Hlavní problémy byly z mého pohledu způsobené finanční nestabilitou a fungováním trhu. Násilně vynucený monopol je jedním z největších negativ nejen českého trhu. Pokud vás někdo likviduje nekalými praktikami, kromě nekonečných soudů s nejistým výsledkem, nemáte moc možností, jak na něco takového reagovat. Do tohoto scénáře jsem ale tenkrát nešla. Na všechno jsem sama nebyla. Měla jsem redakci a výborného grafika, který se mnou spolupracuje dodnes. Nadšení a elán z mého pohledu chybou nejsou. Bez toho nelze tvořit. V tom mě ani lekce Hard Rocker nezměnila. Pokud by mě opustilo nadšení a elán, zřejmě bych nemohla dál psát ani prožívat hudbu. V takové fázi bych nepřinesla nic dobrého sobě ani nikomu jinému.


Patronkou časopisu Hard Rocker se stala zpěvačka Doro Pesch. Jak se vám podařilo navázat tuhle spolupráci?
S DORO jsem se seznámila na festivalu Wacken Open Air v roce 2000. V té době jsem v hudební branži teprve začínala, ale měla jsem vybudovaných již hodně kontaktů. Od druhé poloviny 90. let jsem cestovala po světě na různé koncerty a festivaly. Potkávaly jsme se v zákulisí různých akcí a postupně jsme se spřátelily a také jsme spolu hodně spolupracovaly. Domlouvala jsem jí vystoupení v České republice. Když se tady objevila, všude jsem ji doprovázela. Zprostředkovávala jsem jí rozhovory pro rádia i TV, a také jsem s ní několik rozhovorů dělala já. Věděla o mně skoro všechno. Nápad realizace časopisu Hard Rocker se zrodil po cestě na její vánoční koncert. V ten den jsem dostala nabídku na českou mutaci polského magazínu Hard Rocker. Hned, jak jsem dorazila na místo, o všem jsem jí nadšeně vyprávěla. Byla to právě DORO, komu jsem to řekla jako první. Ona mě v tom podpořila a řekla mi, že jsem to stejně vždycky chtěla, tak ať do toho jdu. Hned v ten den jsme se domluvily, že se stane patronkou časopisu a naplánovaly jsme cestu do jejího rodného Düsseldorfu, kam jsme společně s fotografem jeli dělat jednu z prvních reportáží pro Hard Rocker.



Karla Tallas + Doro



A poté tedy i DORO byla s okolnostmi zániku Hard Rockeru seznámena? Jaké byly její reakce?
DORO věděla samozřejmě o všem. Nicméně ona není typ člověka, který by se takovými věcmi příliš zabýval. Určitou podporu jsem od ní tenkrát měla. Hodně jsme si volaly. Důvodem nebyl ani tak krach časopisu. Ve stejném období mi zemřel otec. Jeho smrt mě vnitřně hodně zasáhla. V té době jsem ve svém životě zažívala převážně bolest a strach. Semlelo se toho opravdu hodně najednou. DORO se potýkala se ztrátou otce o pár let dříve, a tak to bylo na pár měsíců naše společné téma. Za vše, co jsem s DORO prožila, jsem nesmírně vděčná. Po setkání s ní jsem toužila už jako tínedžerka. Tenkrát by mě nenapadlo, jak blízké si jednou budeme a kolik toho spolu prožijeme.


Kolik tedy čísel časopisu Hard Rocker ve skutečnosti vyšlo a kdy jste se rozhodla činnost kolem časopisu definitivně ukončit?
Vyšlo celkem 18 čísel a časopis jsem uzavřela zhruba po dvou a půl letech jeho existence. Nebylo to lehké rozhodnutí. V té době jsem to prožívala hodně těžce a dramaticky. Ztráta časopisu mě dostala na dno po všech stránkách. Paradoxně mě tolik netrápily finance a materiální záležitosti. Spíš jsem to prožívala jako smrt svého dítěte. Do poslední chvíle jsem za Hard Rocker bojovala a hledala možnosti, jak pokračovat dál. Bohužel nakonec nebyla jiná cesta než ho zastavit, protože v Čechách už pomalu nebyl nikdo, kdo by si u mě koupil reklamu. Konkurence využila veškeré své zbraně. Navíc se mnou uzavřela spolupráci i koncertní agentura, která na našem trhu pořádá mnoho koncertů a několik festivalů. Redaktoři by tak neměli v podstatě z čeho přinášet reportáže. Nebylo možné jim platit cesty do zahraničí. Nebylo by to pro ně reálné ani z časových důvodů, jelikož všichni měli své stálé zaměstnání. I když jsem v zahraničí dostávala paradoxně akreditace mnohem snadněji než často u nás. Zbylo mi jen pár firem, které by časopis v takové fázi nezachránily. Konkurenci jsem nikdy nevnímala jako skutečnou konkurenci. Myslím v kontextu, že bych věnovala čas a energii na likvidaci někoho jiného. Každý má právo realizovat se v tom, v čem si přeje. Myslela jsem si, že na trhu klidně můžou fungovat dva i tři časopisy. Čtenáři by tak měli možnost výběru. Dokonce jsem před prvním vydáním Hard Rockeru napsala šéfredaktorovi konkurence vstřícný email. Netušila jsem, jaké peklo mě čeká po jeho slovech, děkuji za info. Dokážu akceptovat, že se každý snaží přežít po svém. Někdy je nutné udělat v rámci sebezáchovy i rozhodnutí, která nemusí každý pochopit a přijmout. V tomto případě bylo jednání skutečně za hranicemi veškeré důstojnosti a lidskosti. Jsem ale vnitřně přesvědčená o tom, že pokud někdo svou práci dělá kvalitně a poctivě, nemá něco takového zapotřebí. Nebyla jsem tenkrát připravená bojovat za časopis právní cestou. Neudělala jsem to ani přesto, že jsme měli v ruce několik důkazů a můj právní zástupce nad mým rozhodnutím nevěřícně kroutil hlavou. Nemyslím si ale, že by v té době Hard Rocker pokračoval dál. Potřebovala jsem se stáhnout z očí veřejnosti a hledat pro sebe nové možnosti. Tím ale nechci říct, že bych stejně postupovala i dnes. V současné době jsem už celkově zcela jinde. Přesto ctím určité zásady, které bych ve svém životě nerada porušila.


Jak vše probíhalo po uzavření časopisu? Dovedu si představit poměrně nepěkné chvíle...
Dluhy byly tak vysoké, že nebyla reálná jiná cesta než insolvenční řízení. Byla mi přidělena právní zástupkyně, která se mnou v podstatě vůbec nekomunikovala. Vše řešila její nezkušená asistentka. Na žádnou z mých otázek jsem nedostala odpověď a nikdo mi neporadil. Neměla jsem finance na to najmout si jiného právníka. Zacházení bylo nepřiměřeně tvrdé. V podstatě jsem z celého procesu a řízení pochopila jedinou výpovědnou hodnotu, jež se měla stát definitivem po zbytek mého života: padla jsi na hubu a nikdo nemá sebemenší zájem na tom, aby ses z této situace někdy dostala. Tento kód jsem odmítla přijmout.
Rozhodla jsem se zvolit pro sebe jinou cestu. Z hudební branže jsem úplně neodešla, ale už jsem nebyla tolik aktivní jako před tím. Nastoupila jsem cestu vlastní transformace a pochopení. Nechtěla jsem v sobě dusit zášť nebo se úplně uzavřít a vše vzdát. První tři roky jsem trávila nejvíce času sama. Sepsala jsem si vše, čím jsem do té doby prošla a pátrala jsem po příčině, proč jsem tím vším musela projít. Otočila jsem si všechny negativní vzpomínky v pozitivní zkušenosti a snažila jsem se zbavit veškerého nastřádaného stresu, kterého jsem v sobě měla od narození tolik, že už nebylo kam ho ukládat.
Nebylo to lehké období, ale dalo mi ty nejcennější životní zkušenosti. Jsem vnitřně šťastná za to, jak obrovský kus cesty jsem ušla. Poznání a zkušenosti jsou pro mě cennější než materiální bohatství. Když budu schopná a bude mi dáno, pořád mám šanci vydělat si peníze. Pokud ale někdo ztratí sám sebe nebo zaprodá svou duši, čeká ho neporovnatelně těžší cesta než krach jednoho časopisu.
Zkušenost Hard Rocker pro mě byla neskutečně důležitá a to, že jsem do toho šla, bylo správné rozhodnutí, nikoli chyba. Je mi jedno, jak to vypadá navenek, a co si o tom nebo o mně myslí lidé. Tohle všechno jsem musela poznat a projít, abych se dostala k sobě. A hlavně, abych se zbavila škodlivých a sebedestruktivních nánosů, které mi v tom bránily. Tato zkušenost mě více propojila s realitou a hodně jsem si vnitřně přenastavila celkový přístup k lidem i význam slova kamarádství. Hard Rocker byl nejdražším a nejefektivnějším mentorem mého života. Doufám, že tak nákladného mentora už v tomto životě nebudu potřebovat [smích].



Pár let předtím skončil s papírovým formátem i slibně rozjetý časopis Rockshock. Nebylo i tohle jistým varováním, že situace s vydáváním hudebního periodika podobného typu nebude zrovna jednoduchá?
Ano, samozřejmě to varování bylo. Varování bylo hodně a přiznávám, že jsem si jich byla dobře vědoma. Nehledě na to, že v té době probíhala celosvětová ekonomická krize, která měla dopad i na Českou republiku. Přesto jsem vnitřně cítila, že touto cestou musím z nějakého důvodu jít. Jsem za toto své rozhodnutí dodnes vděčná i přesto, jak to ve vnějším světě dopadlo. Byla to pro mě neskutečně důležitá zkušenost. Víte, navenek vidíte zpoždění ve schránkách, problémy a krach. Ale ve skutečnosti je zatím mnohem víc. Až po pádu Hard Rockeru jsem si uvědomila své vlastní kvality a schopnosti. Nejen z mého pohledu jsem dokázala spoustu úžasných věcí. Setkala jsem se s osobnostmi, ke kterým bych se jinak nedostala. Nikdy mě nikdo neprotěžoval ani nikam uměle netlačil. Vše jsem si vybudovala z vlastní iniciativy. Někteří o mně prohlašovali, že jsem se k určitým lidem a možnostem dostala přes postel. Nikdy ve svém životě se mi nestalo, že bych díky sexu profitovala. Taková prohlášení vychází nejčastěji od závistivců a žárlivců, takže jsou mi ukradená. Se vztahy nekalkuluji a je jedno na jaké úrovni jsou. Měla jsem možnost být součástí mnoha skvělých akcí. Hodnotu takových zážitků a zkušeností nelze vyčíslit penězi. A jsem nesmírně ráda, že jsem tuto kapitolu neuzavřela pomstou a nesnížila jsem se k tak nízkým praktikám, jaké měla ke svému přežití zapotřebí konkurence. A víte, co mě těší ze všeho nejvíce? Že lidé dodnes na časopis nezapomněli a fakt, že chybí. Hard Rocker byl originální, a to nejdůležitější je, že měl duši. Důkazem tohoto tvrzení jsou lidé, kteří mi dodnes píšou na Facebook. A důkazem jste i vy, protože jinak bych teď neodpovídala na vaše otázky. Lidé si Hard Rocker oblíbili a těšili se na každé další vydání, a to je pro mě důležitější než cokoli jiného. Jeden fanoušek si dokonce kvůli plakátům kupoval dvě vydání, aby si je mohl lepit z obou stran. Z Roadrunner Rocords nám napsali, že naše titulka MEGADETH byla nejlepší za posledních 20 let. ALICE COOPER mi osobně poděkoval za krásnou titulku a prezentaci, jakou jsme mu v časopisu věnovali. Na festivalu Wacken Open Air v Německu za mnou přišli redaktoři Metal Hammeru a gratulovali mi k tomu, jak fantasticky časopis vypadá. Dokonce jsme je inspirovali s titulkou IRON MAIDEN, kterou po nás použili. Vůbec mi to nevadilo, naopak mě to velmi potěšilo. Pravidelně jsem dostávala dopisy od lidí z vězení, jak jim časopis dodává naději v těžkých chvílích. Tohle jsou pro mě stvrzení, že má cesta měla smysl bez ohledu na bankrot i na fakt, že jsem tenkrát přišla o střechu nad hlavou.



Karla Tallas + Alice Cooper, rozhovor pro rock TV



Jaké jsou vaše aktivity v současné době? S psaním jste, zdá se, rozhodně neskončila, nicméně váš aktuální web má poměrně široký rozptyl a není zaměřen pouze na muziku…
Můj portál je momentálně mou prioritou a považuji ho za součást svého životního poslání. V současné době publikuji články ve dvou jazykových mutacích, a to v češtině a angličtině. Články vychází v digitální verzi, jsou obsáhlé a mají vlastní grafický design. Často od lidí slyším, že mám obrovský potenciál a že bych se neměla limitovat. Čím dál víc jsem si začala být vědoma také daru silné empatie, který jsem dostala do vínku. Rocková hudba je důležitou součástí mého života a mé DNA. Je ale pravda, že už za časů Hard Rockeru i před ním, jsem vnímala hodně souvislostí, které pro mě byly už tenkrát limitující. V žádné oblasti života nepreferuji ortodoxnost. Rockoví, zvláště metaloví fanoušci, bývají často velmi ortodoxní až fanaticky zaslepení. Jakmile někdo vybočí z řady, okamžitě ho odsoudí. Spousta lidí se neposouvá. Jsou na tom v podstatě podobně, jako když kdysi ve svých 15 letech nasadili první džísku. Často si třeba všímám, že fanoušci akceptují a vyzdvihují lidi bez talentu, kteří by se těžko uplatnili v jiném žánru nebo v jiné zemi. Nechci patřit do žádné škatulky. Proto jsem se nikdy nepřiklonila ani k žádnému konkrétnímu náboženství. Poslouchám více hudebních stylů. Stejně tak mě zajímají osobnosti z různých sfér. Proto jsem se rozhodla svůj web rozšířit. Sdílím příběhy osobností, které jsou autentické, originální, mají zajímavý životní příběh a mohou motivovat k pozitivním změnám. Rovněž sdílím i poznání, ke kterým jsem dospěla na základě vlastních životních zkušeností nebo recenze z různých událostí. Mou prioritou je hloubka a sdílení. Nad každým článkem strávím hodně času. Nejde mi o rychlá a nehodnotná sdělení, jež jsou v současné době trendem. Kdo je vnímavější a umí číst mezi řádky, může touto cestou získat skutečně hodnotné informace a zúročit je ve vlastním životě. Proto nedělám video rozhovory. Ráda bych přiměla lidi ke čtení, zamyšlení, a hlavně k tomu, aby se dokázali zastavit a vnímat. Nejen klik sem – klik tam a zítra ani nevím, co jsem to vlastně na té sociální síti viděla. Jde mi skutečně o hodnoty předané prostřednictvím příběhů, nikoli o informace bulvárního charakteru. Přála bych si, aby se lidé začali zbavovat předsudků vůči jiným a aby byli otevřenější. Mnozí by si třeba nepřečetli rozhovor jen proto, že se jedná o osobnost rockové scény. Už je tam předsudek, že chlastá a bere drogy. A co politici, podnikatelé, právníci nebo doktoři? Ti jsou na tom v mnoha případech daleko hůř než ti, co prošňupali Porsche nebo střídali fanynky a modelky. Ale mají titul a chodí oblečení v kvádru. A co když ta rocková osobnost nabízí informaci nebo pohled, který by někomu mohl změnit život? K té informaci se díky vlastní zaslepenosti nedostane. Každá zajímavá osobnost s dobrým záměrem si zaslouží osobitý přístup. Někdy mi lidé říkají, že moc chválím. A pokud je co chválit a koho, chválit budu a nezměním to, protože v lidech hledám dobré. Vážím si lidí s vlastní identitou. Kopie beru jako jejich cestu učení se, ale nejsou pro mě zajímavé, protože často kalkulují se záměry jiných. Nebo zneužívají jejich důvěry a prezentují se tím, co ukradli jiným. Na špatné mohu upozorňovat po svém, a to i často dělám. Jsem přesvědčená o tom, že vzájemná a nezištná podpora, respekt a pochopení, jsou nesmírně důležité a cenné aspekty, jež ve světě velmi chybí.


Co musí dávat člověku tvorba kapely, aby si vzal půjčku na tři roky a odletěl za ní do USA jako vy v případě Aerosmith?
Je vidět, že jste si mě pečlivě prostudoval. Ano, to se skutečně stalo v roce 1999. V té době jsem byla členkou fan-klubu Aeroforce One. Pořádali zájezd po západním pobřeží Spojených států amerických, na kterém byly v plánu čtyři koncerty Aerosmith s osobním setkáním s kapelou na jednom z nich. Setkání jsem se nakonec dočkala až na evropské části turné v Belgii. Kapela Aerosmith má v mém srdci a životě hodně speciální místo. Když jsem uviděla poprvé Stevena Tylera na fotce, cítila jsem vnitřně, že pro mě bude důležitý celý můj život. Mám s ním hodně zvláštní a pro mnohé až nepochopitelné propojení. Skladba "Dream On", kterou složil ještě před vznikem Aerosmith, je pro mě soundtrack mého života. Když jsem slyšela "Dream On" poprvé, měla jsem pocit, jako bych tu skladbu už odněkud znala. "Dream On" mě z nějakého důvodu provází ve všech důležitých momentech mého života. Když už jsem nevěděla kudy kam a chtěla jsem to všechno ukončit, dokola jsem slyšela ten rif a věděla jsem, že to nesmím vzdát a musím jít dál. Aerosmith pro mě jsou ztělesním všeho, po čem jsem toužila jako malá holka. Myslím si, že si byli vzájemně předurčení a ani jeden z nich by sólově nedosáhl takového úspěchu, jakého dosáhli společně. Miluji jejich tvorbu komplexně. Počáteční éru i tu více komerční a mainstreamovou. Jejich alba ze 70. let jsou pro mě zrcadlem toho, co jsem nemohla zažít a co mi zprostředkovává jen hudba. Samozřejmě nejen jejich tvorba. Ale ptal jste se mě na Aerosmith. Lákala mě svoboda a volnost, kterou ztělesňovali v klipech z 90. let. Následně jsem to mohla v roce 1999 zažít na vlastní kůži. A od té doby už v mém životě nebylo nic jako dřív. Peněz opět vůbec nelituji, protože tohle byl zážitek na celý život, který se už nebude opakovat. Byla to pro mě kouzelná doba a splnění velkého snu. Mimochodem, se Stevenem Tylerem jsem se setkala již sedmkrát. Nejsem jen fanaticky zaslepená, jak si mnozí myslí. Vnímám určité souvislosti kolem kapely, se kterými nesouhlasím. Kvůli tomu ale nemohu opustit vše, co mi hudba Aerosmith dává a zapomenout na všechny prožitky s touto kapelou spojené.



Karla Tallas + Steven Tyler (AEROSMITH), Moskva 2015



Poslední otázkou bychom se mohli dotknout aktuální situace ve světě. Zabýváte se mimo jiné astrologií, filozofií atd. Pojďme dát prostor vašemu postoji k dění okolo koronaviru a jak vidíte eventuální prognózy do budoucna?
Bankrot a následná izolace mě na tuto situaci dokonale připravily. Žijeme v duálním světě. Všechno má své plusy i mínusy a vše se dá využít v dobrém, stejně tak jako zneužít. Nevěřím v přirozený původ koronaviru a celkově vnímám, že je s námi manipulováno. Nicméně tato situace nastala. Je to realita, kterou momentálně nemůžeme změnit a musíme ji akceptovat, ať se nám to líbí nebo ne. Nechci se pouštět do ekonomických ani politických souvislostí, protože situaci mají v rukou mocní a ti s ní naloží po svém. Ostatně tak je tomu od nepaměti. Na druhou stranu si ale myslím, že si tuto situaci z velké míry lidstvo vykoledovalo samo. Lidé často přijímají podsouvanou realitu jako definitivní a popírají sami sebe. Proto to mají jedinci, jenž kráčí vlastní cestou, tak těžké a často bývají neoblíbení a souzení. Ze všech stran nyní slyšíme větu, že jsme v tom všichni společně a jak to spolu zvládneme. Připadá mi to jako jedna z frází podsouvaná lidem z různých důvodů. Spolu jsme v tom od vzniku lidské rasy. Rozhodnutí většiny ovlivní životy všech. Z mého pohledu je nesmírně důležité, aby se každý zaměřil na sebe a uvědomil si, jakou realitu volí pro svůj život a jaké hodnoty vyznává. Každý musí začít u sebe a nesnažit se za každou cenu měnit vnější svět. Vnímám velkou hrozbu v tom, s čím se lidé smiřují, co přijímají a že často nevnímají realitu v pravém světle. Nechávají se opít rohlíkem, podporují falešné osobnosti a důvěřují jim. Mnozí nejdou do hloubky, nedokážou odhadnout jejich záměry a dostatečně je neprověřují. Nemusíme chodit daleko od tématu rockové hudby. Autenticita a přirozenost jsou díky tomu ponížené, nepřirozenost a faleš naopak povýšené. Stejné je to s intuicí, která je často přehlížená na úkor „rozumu.“ Tím se rapidně usnadňuje nástup umělého světa. Ve všech sférách převládá kalkul a materiální hodnoty vítězí nad duchovními. Misky nejsou vyvážené. Všechno má někde počátek a možná jinde, než se jeví navenek. Je potřeba jít do hloubky a propojovat souvislosti. Je důležité využít období izolace k vlastnímu posunu, tvořivosti a sdílení všeho s dobrým záměrem, co koresponduje s hodnotami lidskosti a pravého umění. Pozitivní změny nastanou jen tehdy, pokud pro ně něco každý za sebe uděláme. V budoucnu se stane to, co si lidstvo zvolí v přítomnosti.



Přidáno: 17.5.2020

Magua


» Karla Tallas: Hard Rocker byl nejdražším a nejefektivnějším mentorem mého života! (17.5.2020)
» KLÍČ: Všechno přemáhá láska (...ale někdy bohužel ne) (21.2.2020)
» ROT KART FEST: Snažíme se pomáhat tam, kde je třeba (1.10.2019)
» Jirka ´Hugo´ Hučko: Nikdy nevíš, co bude zítra a kdy ty sám budeš pomoc potřebovat (26.4.2019)
» René Kottek: Nejen o Barrocko festivalu (3.7.2017)
» Archivář Pavel: Chodím si, kam se mi zachce, a to si nahraju (19.4.2017)
» Juraj Sloboda (Unholy Pagan Fire): Som zástancom starej školy (27.2.2017)
» Jaromír ´Deather´ Bezruč: Šedá eminence mi plně vyhovuje (25.11.2014)
» Petr Korál: Metalové vzpomínání aneb nejen o knize Ohlasy písní těžkých (29.10.2012)
» Panda Music: (5.7.2010)


PŘIDAT KOMENTÁŘ

Rozhovor | Karla Tallas: Hard Rocker byl nejdražším a nejefektivnějším mentorem mého života! | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2020. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist