PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Zbytečné pojednání o zbytečných zbytečnostech




Toto pojednání nepojednává o metalové muzice jako celku, ani jako roztříštěné scéně podžánrů, jež mezi sebou vedou pomyslnou žabomyší válku o pravé duchaplnosti. Je ale o lidech a jejich záškodnickém chování se v rádoby mírumilovném metalovém světě, ať už jsou přímo fanoušky daného žánru nebo ne, jež se samolibou radostí moudře a s nadšením využívají slova „zbytečnost“ ve všech jeho skloňovatelných formách do všech možných podob srozumitelnosti. Ano, tento článek se bude týkat metalové kultury, ale v rámci (možná) lepšího porozumění využiji i přirovnání k jiným hudebním žánrům, k jiným uměleckým odvětvím a dokonce i přirovnání k dalším oblastem, jež se bezprostředně dotýkají lidského bytí. Člověk bystrý a vnímavý, nikoliv rozumný a moudrý (tyto esence lidského mozku mohou sice jít ruku v ruce, ale nebývá to pravidlem) si zajisté povšimne jistých podobností, které nemusí být nutně směrodatné, ale můžou vytvořit jakýsi zrcadlový obraz toho, že chování jedince se nemusí odrážet pouze v astrálním světě či paralelním vesmíru, ale přímo v reálném světě v několika souvislostech najednou. Staří astrologové tento zrcadlový efekt mapy komentovali slovy: „Co je nahoře, je i dole“ a staří mágové „Všechno souvisí se vším“. Snad ona připodobnění nebudou příliš matoucí, protože se praví: „Není špatného přirovnání, ať už se zdá jakkoliv mýlné, neb může být inspirativní“.

Část první: Úvod do pohledu zbytečností

Žádný z náboženských, duchovních ani filozofických směrů ve své podstatě nevyužívá slova „zbytečnost“. Nic není zbytečné, protože vše má nějaké opodstatnění. Vše se děje, nebo existuje z nějakého důvodu, ať už se jedná o slepé střevo, či požírání pavoučího samečka svojí družkou po kopulaci. Člověk, ani ten nejmoudřejší, nemůže nikdy úplně pochopit existenci něčeho, čeho je pouhou součástí a ne strůjcem. Někteří tuto vyšší moc nazývají Božím záměrem, jiní Osudem a další Přírodou nebo Vesmírem. Ovšem, byl nám dán rozum, abychom mohli diskutovat o dění vezdejším z postu zainteresovaného pozorovatele, bez ohledu na to, jedná-li se o věc či událost špatnou nebo dobrou jako například láska, neštovice, telegraf, atomová bomba, city, rozkvetlá louka, vyhořelý dům a metalová muzika. Jenže nám byla dána i tupost, jež mnohdy rozum nahrazuje a nutí nás soudit. Beztrestně soudit vše, co se vymyká běžné formě chápání. Byla nám však dána i možnost tuto tupost ovládat. Většina z nás ji přiměřeně ovládá, ale jako bychom bloudili v kruhu svých vlastních rozporuplných názorů. Našli se ale tací, jež onu tupost eliminovali na minimum. Jež se pokouší pochopit podstatu nasloucháním i pohledem z různých úhlů pohledu, bez jakýchkoliv zbytečných komentářů a soudů. Od nich bychom se neměli pouze jen učit, ale pochopit jejich způsob chápání. Jenže se nachází i nemalé množství lidí, jež svoji tupost nevidí jako omezení, ale jako osvícení. Budují jakési morální normy hodnot, pravidla moralistické soudnosti a jejich ego je staví do pozice jakéhosi božství, jejíž duchaplnost povoluje netoleranci ke všemu, jež vyčnívá z řady jejich vlastní relativní normálnosti. A zatímco někteří metaloví fanoušci řeší zbytečnost některých odnoží žánru, kapel a nahrávek, tak se jaksi pozapomnělo, co se ve svých dobách psalo o rock´n´rollu, rocku, hard rocku i heavy metalu, než se staly masovou záležitostí, s níž se muselo nadále počítat nejen na poli hudebním a uměleckém, ale i ve světě praktickém. Pokud by někdo nepochopil onen svět praktický, tak odkazuji na různé reklamní nebo předvolební kampaně, televizní znělky i hymny sportovních týmů. Ano, i naše oblíbené žánry byly periferní záležitostí, jež nezapadaly do stereotypu stáda, církevní morálky i politického uvědomění. Muzikou okraje společnosti, spodiny, asociálních živlů, dětí z rozvrácených rodin a bůh ví čeho všeho. A nebyl na tom ještě dříve obdobně i soul, či jazz, jež byly nazývány muzikou negerskou, nehodnou bílého intelektu? Ani Elvis, král rock´n´rollu, neměl ve svých počátcích na růžích ustláno, než jiní přišli na to, že by se na něm daly vytřískat nějaký mergle. Stejně byl i potom z mravně morálních důvodů při televizních vystoupeních zabírán pouze od pasu nahoru, neb se tvrdilo, že jeho pohyby jsou sexistický, tedy nevhodný. Nebylo a je tomu jinak i u jiných druhů umění jako poezie, malířství nebo umění filmového či uměních, jež za umění ani nepovažujeme, protože je bráno za až každodenní záležitost jako vaření či estetika? Ano, posloucháme muziku, jež ve své době byla nechtěným dítětem kultury – zbytečností doby.

Část druhá: O toleranci, respektu a nevzdělaném intelektu

Co nutí některé fanoušky (toto označení platí pro všechny účastníky metalového provozu, včetně publicistů a muzikantů) se vyjadřovat, jak se vyjadřují, a tím chtěně i nechtěně uráží ostatní? Je to určitě netolerance ke všemu, co nezapadá do jejich šablony plnohodnotné kultury? Nebo je to snad neschopnost respektovat odlišný vkus a názory jiných? Ano, ale jsou to spíše důsledky, než prvotní příčina. Už prastaré zdroje z let před Kristem mluví o podobných zdrojích arogance, jako jsou nevzdělanost a nechtěnost vzdělávání se, případně neschopnost využití nabytých znalostí v praxi a až přílišné uvědomění si vlastního intelektu. Moderní doba potom přidala nepotřebu sounáležitosti k čemukoliv, protože si mnozí špatně vysvětlili termín jedinečnost osobnosti, který se změnili na despotický kult osobnosti.
Podíváme se na zdánlivě nesouvisející příklad. Objevitelé nových neprobádaných území a je jedno jestli se jedná o španělské mořeplavce nebo kohokoliv jiného, snad nikdy neobjevovali nové území způsobem spálené země. Vždy se snažili s domorodými obyvateli vycházet v přátelském duchu, neboť na nich byli částečně závislí. Samozřejmě se v dějinách vyskytly případy, kdy se objevitel choval jako spasitel lidstva. Jenže svým, ne zrovna diplomatickým, jednáním kolikrát zpomalil a prodražil objevitelskou expedici, neodešel–li rovnou s nepořízenou. Objevitelé, chtěli–li něčeho dosáhnout, museli domorodé národy respektovat. Nemuseli se jim zamlouvat jejich obyčeje a zvyky. Jejich bubínkovo píšťalková muzika i tanec kolem ohňů, nebo totemů jim mohl připadat primitivní. Rituál plodnosti se jim mohl zdát příliš barbarský. A už vůbec se jim nemusely líbit krvavé rituály, neslučujících se s jejich vírou nebo přesvědčením. Přesto tolerance byla potřebná ke spolupráci, bez které by nebylo dosaženo potřebných cílů a výsledků. To, že se to téměř vždy vymklo do zotročování a vyhlazování národů i kultur, bylo vždy zapříčiněno chamtivými nabubřelými egy naivních názorů, že bylo objeveno, co objeveno být mělo a daný národ a daná země neměla již co nabídnout. Ze spřátelené země se stala kolonie, ze které se po vyčerpání bohatství stává kolonií zbytečnou, bylo–li z ní vůbec co čerpat. Cíle bylo tedy již dosaženo a je třeba oddělit zrna od plev. Jenže nevzdělaným, arogantním objevitelům, taky díky jejich chování, mohlo být utajeno, co a kde čerpat. Nechovají se někteří fanoušci metalové kultury arogantně jako oni objevitelé, jež při objevování sežrali veškerou moudrost, kterým ovšem někdo zapomněl říci, že zdaleka neobjevili nic nového. Neberou potom některé podžánry jako zbytečné kolonie? Staré, klasické žánry pak berou za vyčerpané, jako kdysi objevené doly a z těch menšinových žánrů nelze čerpat pro jejich nedostatečný rádoby umělecký potenciál. Je teda na řadě dělení zrna od plev? Duchovní bohatství je, stejně jako dávné objevitele, patrně nezajímá. Relativního cíle bylo dosaženo a z metalové muziky se stalo regulérní umění. Jenže arogantní chování, jež může odradit svobodomyslné potencionální fanoušky a odsunout naši oblíbenou muziku v záplavě nerockových trendů, jež se mohou jevit jako sezónní záležitost (což se svého času říkalo i o heavy metalu), opět na okraj kulturní společnosti.
A zkusíme ještě jeden příklad. Na hradě zní loutna a v krčmě rámusí skřipky. Dva naprosto rozdílné světy, přesto jeden. Podíváme se do časů a na místa, kde musela fungovat jistá sounáležitost a především soudržnost. Selský lid musel tolerovat jakousi šlechtickou nadřazenost a šlechta dodržovat lidové zvyklosti tradic, hraničících s pověrčivostí. Jedni na druhých byli vzájemně závislí. Snad jen intelektuálně založená kněžna, neznalá politické situace, mohla pronést něco na způsob, tento druh zábavy je trapný a zbytečný, když se její choť o dožínkách točil při obkročáku s copatou, bosou děvečkou pod májkou. Byli si totiž vědomi potřeby svých rolníků a to nejen z důvodů sklizní, ale především, že v případě potřeby vymění zemědělské náčiní za zbroj, protože sami pouze se svojí družinou proti nájezdníkům nemají šanci. Prostý lid pak potřeboval vůdce znalého válečného umění a strategie, bez kterého by byli pouze ovcemi na porážce. V těch dobách se totiž nedá mluvit o něčem jako existenci pravidelné a hlavně věrně sloužící armádě. Tento druh soudržnosti se pěstoval za dob řádění Turků na Balkáně, neboť by všichni mohli zapomenout na svou hrdou sounáležitost s národním dědictvím. Samozřejmě se v historii nachází nemálo případů, kdy panstvo vládlo z pozice kruté síly, ale ty většinou končily vnitřními nepokoji, jež vedli spíše k chudobě než blahobytu. Nejsou pak ony intelektuální klíny o zbytečnosti rozbíjecími elementy metalového dědictví a neničí tím onu hrdou radost ze sounáležitosti k něčemu, co spojuje nespočet obdobných fanatiků? Netvoří tak nevzdělané výroky o zbytečnostech v očích jiných, nejen hudebních komunit, tu naši jako nevzdělané barbarské hordy, jež díky svým nesvárům sami sebe odsuzují k opětovnému živoření na periferii?
V obou připodobněních zazněla slova bylo potřeba respektovat, nebo museli tolerovat. Ano, oni museli, protože si to doba žádala. Jenže s vynálezy jako parní stroj, elektřina, mikroskop, telefon, umělá chlopeň a internet měnili žebříčky hodnot. Vědecké teze o štěpení atomu, Darwinova teorie, či pojednání o reflexu Pavlovových psů pak mění lidské smýšlení. Moderní doba a pokrokové myšlení zapříčinilo, že člověk nemusí. Pak se dá řešit, jestli metalový fanoušek nemusí tolerovat, protože nemusí, nebo nemusí, protože nechce tolerovat.

Část třetí: Nejhorší nepřítel je vnitřní nepřítel

Ano, opravdu je historicky potvrzeno, že nejhorší nepřítel je ten vnitřní. Vždyť kolik politických systémů, státních zřízení zničila vnitřní nevraživost, jež zapříčinila ekonomický rozpad, či zabrání vnitřně silnějším sousedem. Ale začněme jinak. Na bitevním poli se sejdou dvě pravidelné armády vedené svými vojevůdci. Je jedno jestli proti sobě stojí Žukov a Model, Rommel a Paton, Rožestvenský a Ókua, Napoleon a Kutuzov, či Cesar a Vercemix. Chytrý velitel ctil a respektoval svého nepřítele. A nebyl to strach, jak se mnozí mylně domnívají, co udržovalo válečníky ve střehu. Oni věděli, že množství i technické vymoženosti ještě nemusejí notně znamenat výhru. Pouze dokonalá znalost nepřítele a vhodně zvolená strategie, i když podstatnou roli v úspěchu hrála i morálka, mohly vést k vítezství. Vždyť arogance a podcenění nepřítele mnohdy prohrály zdánlivě vyhranou bitvu. Nepodcenili snad Turci admirála Ušakova, který jim rozsekal jejich mnohanásobně větší flotilu v Černém moři? Nepodcenili snad angličtí velmožové armádu skotských sedláků, či čeští šlechtici Husity u Sudoměře? Vždyť Hanibal si málem podrobil Římskou říši. Ono by se to dalo parafrázovat i do fotbalového nebo hokejového utkání, případně do soudních síní. Proč tato přirovnání? Nezaznamenala snad metalová scéna něco jako bitvy s okolním světem? Myslíte, že jediní, kdo se zajímali o rockovou a metalovou kulturu, aniž by byli jejími fanoušky, byli pouze STB? Chcete-li s něčím bojovat, musíte vědět proti čemu bojujete, abyste mohli jejich vlastní zbraně použít proti nim. Toho si jsou vědomi i odpůrci rocku a metalu. Ano, oni znali texty kapel, aby je, v pro ně správném výkladu, mohli použít proti kapelám samotným. Nebyly snad obviňovány z propagace satanismu kapely jako LED ZEPELIN, AC/DC, IRON MAIDEN a další? Neznali snad texty JUDAS PRIEST žalobci, jež obvinili kapelu za nabádání svou lyrikou k sebevraždě mladého chlapce? Neprostudovala se jistá německá paní učitelka texty nemorálního hnusu a úpadku, než vyrazila do boje proti CANNIBAL CORPSE? Jenže oni neznali pouze texty, ale i obaly alb a popravdě řečeno, znali je lépe než metalový fanoušek sám. Schválně, kdo najde obrácený kříž na obalu alba „Forbidden“ kapely BLACK SABBATH, jež se stal trnem v oku českým církevním hodnostářům v čele s kardinálem Vlkem, kteří se pokoušeli apelovat na zrušení koncertu BLACK SABBATH v Praze. Japonské přísloví praví: „Síla tvého nepřítele je ti ctí“, což vypovídá, že i prohraná bitva nemusí být nutně ostudná a vnitřně demoralizující. Navíc odvěcí odpůrci metalové scény nenazývají už tuto scénu zbytečnou. Neberou ji ani jako nutné zlo, ale jako prospěšné zlo, neboť vše je zároveň politickou hrou. Na čem jiném by se potom vozily předvolební sliby, než na vymycování nemorálností a hnusu z poklidného života neznalých spoluobčanů. Čím jiným by udržovala církev své stádo oveček pohromadě, než předstíráním boje proti morální zkaženosti. Metalová scéna by mohla být dostatečně silná, aby se mohla bránit tomu, aby se o ni otíralo kdejaké uvědomělé pako, které se chce lacině zviditelnit. Jenže nenahrávají svými moudrými prohlášeními metalový rádoby intelektuálové, jež už se snad nedají považovat za fanoušky, těm, jež se po metalové scéně vozí. Některá prohlášení pak opravdu staví fanoušky do role primitivů okraje společnosti nehodného rovnosti průměrného občana. Mimoto, zatímco náš vnější nepřítel má o metalové scéně přehled, tak většina egoistů ten přehled nemá a svými nepodloženými úvahami domestikuje bratry ve zbrani. Některým ani nedochází, že podstatná část scény zároveň proti něčemu bojuje. Proti násilí, proti válkám, proti jadernému zbrojení, proti fašizmu, proti týrání dětí, proti týrání zvířat, proti devastaci planety i proti falešné morálce, k čemuž si zároveň vybírají patřičné zbraně a to jak po textové tak i vizuální stránce. Rozumbradům, jež sledují metalové dění týden a půl, se pak texty mohou zdát zbytečně brutální. Zbytečně brutální se může jevit i koncertní prezentace, image i videoklipy, a pak ti, jež se cítí být pohoršeni, káží morálku uvědomělých z druhé strany barikády, aniž by o daném tématu cokoliv věděli. Toto není obhajoba thrash, death, black metalových kapel ani punkových, grindových či hard core kapel, které jsou v těchto bojích nejangažovanější, ale týká se to hard rockových i heavy metalových umělců. Na seznamu zbytečných by se tak mohla objevit i jména jako DORO, UDO, MOTÖRHEAD, VENOM a další. Drazí intelektuálové poněkud ve svém vzdělání pozapomněli na kapitolu o tom, že metalová i rocková muzika vždy byla rebelskou opozicí a že různé boje za cokoliv probíhají už více jak tři desítky let. A stejně jako každá válka byla hrozivější s využitím stále brutálnějších zbraní, tak se vyvíjí i výrazivo revoltujících kapel. Co potom nutí naivisty vrážet dýku vnitřního nepřítele do zad bratrů ve zbrani?

Část čtvrtá: Nutkání jako nemoc z neschopnosti seberealizace

„Každý z nás má v sobě trochu zvrhlosti. Perverzita je jedním ze základních pudů každého z nás. Kdo z nás někdy neudělal nějakou špatnost jenom proto, že je to zakázané. Že byl zlý jenom proto, že se mu to líbilo.“. Tak takhle nějak definoval ve své době Edgar Allan Poe přirozenost zla v nás. Ačkoliv možná někomu zní tento Edgarův výrok více než hnusně, tak osobně dávám přednost této romantičtější verzi, než mnohem méně zajímavé studené oficiální verzi psychologie. Jenže ono se dá říci, že se nejedná o zhola nic nového. Veškerá náboženství i filozofické směry stavěly na rovnosti zla a dobra v jednom, i když se tomu říkalo pokaždé jinak, jako třeba den a noc, nebo jing a jang. A už celá tisíciletí jsou známy následky nerovnováhy. Je totiž průser, když si člověk uvědomí, že může být jenom zlý. Jenže tyto případy dějiny neevidují a vyskytují se pouze v románech. O to větší průser je, když si člověk nepřipustí, že by mohl být zlý a cítí se být pouze dobrým a všem těm, jež z jeho pohledu jsou zlý, zkouší pomoci, aniž by si uvědomoval, že je na ně zlý. Naprostá klasika, kdy se zlo vyhání zlem a oheň ohněm. A tady je těch případů nepřeberné množství, od prvního reformátora po posledního diktátora. Jenže ne každý měl v genech stát se diktátorem, či reformátorem. K tomu je potřeba mít charisma a nemít strach veřejně vystoupit. Tak už víte proč je tolik prudičů všude kolem nás? Protože, kdyby na to měli, tak by prudili v politice. A prudiči v politice a prudiči všeobecní není jedna a tatáž sorta. Prudiči v politice jsou relativně vzdělaní a hlavně přemýšliví. Oni vědí, kdy si mohou dovolit co říci ostřejšího a kdy se chovat více než diplomaticky. Jenže prudič všeobecný trpí jakýmsi komplexem méněcennosti zneuznaného génia a tak otravuje ovzduší všem ostatním kolem sebe, bez jakýchkoliv servítků. Velmi dobře popsal tento jev ruský mág Igor Saveljev ve své knize „Uřknutí, vampýrismus a karma“ jako psychický vampyrismus, živící se pozitivní energií svých bližních. Psychologické příručky pak mluví o jisté zakomplexovanosti z neschopnosti seberealizace. Samozřejmě, že oni zakomplexovaní nemluví o neschopnosti, jako spíše že neměli tu možnost seberealizace, omlouvající to důvody finančními, časovými i místem jejich živoření. Oni si totiž myslí, že pro určité lidské činnosti je potřeba vytvořit vhodné podmínky, které můžou nabídnout pouze specifické destinace a tak bloudí v kruhu centralizace. To se týká jak běžného života, tak i metalové komunity. Jak jinak si potom vysvětlit, že někteří naprosto přesně vědí, kde dělají všechny kapely, organizátoři koncertů a festivalů, vydavatelské firmy, vydavatelé časopisů i vlastníci e-zinů chybu. Oni by udělali všechno stoprocentně správně, kdyby měli tu možnost. Jenže oni si myslí, že tu možnost nemají a tak alespoň svými moudry znechucují život těm, kteří něco dělají i těm, jež se tím, co jiní dělají, baví. Je spousta metalových i rockových fanoušků, kteří mají v oblibě některé hudební žánry více než jiné, přesto se nevyjadřují k ostatním urážlivě. Tolerují názory ostatních. Možná i z důvodu, že by neměli s kým zajít na pivo, nebo by i možná dostali přes dršku. Možná si někteří pamětníci vzpomenou na ruční konzultaci Bruna (Krabathor) s jistým pomlouvačným maníkem na Brutal Assaultu v Obůrce u Blanska. Také se nachází nemalé množství fanoušků, jež jim není žádný žánr cizí a dělí hudbu na kvalitní a nekvalitní, přesto nemají touhu vyjadřovat se hanlivě na některé interprety, neboť vědí, že vše je také otázkou vkusu každého jednotlivce. Jo jo, jeden rád vdolky, druhej chlupatý a třetí vyholený. Co potom nutí některé jednotlivce se vyjadřovat, tak jak se vyjadřují? Patrně je to jejich nutkavá touha seberealizace alespoň v nějakém směru. Z psychologického hlediska se jedná o jakousi nemoc, psychickou poruchu, která se podobá vandalství. Když už nejsem schopen sám něco vytvořit, tak to, co bylo vytvořeno, můžu alespoň zničit a v našem případě pohanit a odsoudit. Dá se proti takovým lidem vůbec bránit? No, tak můžeme třeba hanit věci, které oni sami považují za jedinečné, ale tím bychom se snížili na jejich úroveň a možná by to nebylo ani upřímný, protože bychom pomlouvali i to, co se třeba líbí nám. Ignorovat je by byla vcelku správná volba, kdyby nám nezáleželo na našich přátelích, kteří se mohou s podobnými lidmi dostat do kontaktu. Jediné moudré řešení je poukazovat a upozorňovat na ony bytosti, jež někdo moudrý kdysi dávno nazval pozéry. Ovšem to je taky tak trochu dvojsečná zbraň, neboť z pozérství můžeme obvinit, třeba i nechtěně, rozumné a vzdělané lidi. To vše tak nějak závisí na úhlu pohledu. A že kruh má tři sta šedesát stupňů a nějaký drobný. V každém případě je jasné, že podobní lidé štěpí scénu jako celek do jednotlivých kast. To by eventuelně ještě nebylo to nejhorší, protože se vytvářejí podobné spolky a komunity přímo pro daný žánr. Jenže ti lidé se chovají jako kyselina. Ta prostě žere vše, dokud má sílu rozleptávat a neřeší, že už bylo odděleno to, co být odděleno mělo, dokud ji někdo zásaditým roztokem neutralizuje. Tak se může stát, že i ve vlastním žánru nastane dělení zrna od plev dle kvality produkce. Ti, jež trpí jistou poruchou božskosti, pak neřeší názory dalších, neb jejich názor je ten správný, jedinečný a jest zákonem. Tento zákon se pak prostě musí dát najevo všem ostatním, bez ohledu na to, jestli to někoho zajímá. Tadyta pasáž se nedá uzavřít jinak než slovy režiséra Roberta Rodrigueze: „Je rozdíl být upřímný, nebo být čurák.“, pod kterej se podepsal i mistr úchylností Quentin Tarantino. Navíc se nabízí domněnka, jestli určitý okruh lidí měl někdy co dočinění s nějakou komunitou. Třeba jestli chodil do pionýra, nebo byl skautem, či něco podobného, kde by musel respektovat názory jiných. Ano, slovo demokracie je zprofanované v běžných formách moderního života a státních zřízeních a je spojováno především s politikou. Ovšem demokracie jako taková fungovala v kastách a komunitách. Ona vlastně fungovala i ve státních zřízeních, které jako státní nebereme jako rod, kmen nebo obec. Dokáže tedy někdo vysvětlit, proč nefunguje v komunitě kytarové muziky?

Část pátá: Zbytečnost nejzákeřnější z pohledu rozumu

Proč vlastně existují zbytečné kapely a proč provozují zbytečnou muziku? To je něco, co prostě rozumný člověk nepochopí, neb se vlastně jedná o pouhopouhou zábavu sebe samých a eventuelně blízkých svých. A určitě bude se mnou souhlasit spousta lidí, že nejcitlivější na negativní reakce je duše dítěte. Děti, jímž učarovala nejen metalová muzika, se snaží napodobovat své vzory a tak bez jakéhokoliv hudebního vzdělání provozují jakýsi primitivní bordel na nástroje nenástroje, na aparát neaparát. Samozřejmě, že se chtějí i svým snažením pochlubit a zplodí i nějakou tu nahrávku. Nemusí se to líbit, ale je vcelku dobré to podpořit, neboť to má svým způsobem smysl a člověk nikdy neví, co se toho vyvine. Teď si vezměme, že mladá duše, zapálená pro věc, je napadena něčím jako je zbytečnost jeho snažení. To pak začne být zbytečné naprosto vše. I sbírání známek z poštovních obálek, protože jsou bezcenné, jelikož je na nich razítko pošty a sbírat opravdové známky je pro dítě nemožné, protože rodič na Modrého Mauricia, i kdyby chtěl, tak nepůjčí. Stačí pouze jediná poznámka o zbytečnosti z pozice relativní, praktické moudrosti a veškerá energie a rádoby nesmyslná snaha o něco je pryč. To si pak vyloženě moudří lidé (a nemusí jít nutně o rodiče) neuvědomují, co způsobují. Jakoby druhým dechem říkali: „Radši běžte do parku, chlastejte, berte drogy, týrejte mladší nebo slabší jedince a znásilňujte spolužačky“. Uvědomělí lidé umí být opravdu neuvědomělí. Oni milují děti, ale zároveň jim berou možnost vyžití. Z fotbalových hřišť dělají parkoviště a pod záminkou, že z jejich snažení stejně nic neplyne, budují z jejich zkušeben obchodní centra, nebo alespoň sklady. No, a že podobnou zbytečnou muziku provozují i už relativně staří a možná i moudří lidé? Ano, jsou moudří a měli by být i soudní. Ale proč? Jde přeci o hlavně o zábavu a zabití volného času. Nemluvím o tom, že je to odreagovávání od stresující reality. Podobnou angažovanost vybití vám doporučí každý psycholog. Ano, dospělá duše je trochu otrlejší a bláboly o zbytečnostech pouští z hlavy, přesto jakoby moudří lidé mezi řádky říkali „Běž chlastat, pak zmlať svého partnera/partnerku a šikanuj svoje děti a svůj vztek si vylévej na svých podřízených nebo spolupracovnících“. Je zvláštní, jak se dá nahlížet na relativně nezajímavé téma zbytečnosti a jaké důsledky může mít. Většinou ale nahlížíme na dané téma poněkud hodně sobeckým pohledem a mnohdy jej i nechtěně přehlížíme.

Část šestá: Hudební výchova za školou

Je spousta druhů muzikantů. Někteří jsou zruční, že by jim v prstokladu mohla i nejlepší pletařka závidět. Pak jsou muzikanti méně obdaření talentem zručnosti, ale mají dar od boha kompozice a umějí vytvářet atmosféru i s tím minimem, co zvládnou, že i Slunce je stínítko. S jednotlivými motivy se pak dá nakládat různě. Vezměme si pro ukázku jen tak ledabylej lidovej popěvek „vyletěla holubička ze skály“. Jakou spoustu možností mají třeba kytaristé. Může to znít řezavě thrash metalově, melodicky speed metalově, nebo odskákaně do hard coru. Rytmika pak může vzbudit dojem doom deprese, skočnost hair metalu, či razantnost death metalu. Klávesy svými rejstříky můžou přivodit zdání symfonična nebo naprostého elektro minimalismu. A pak je tady hlavně aspekt pěvecký. Někdo to může zazpívat v šest set šedesáti šesti oktávách. Někdo to může zarecitovat, někdo pošeptat, někdo vykřičet nebo nařvat, vykřičet a tak dále. Navíc, každej z nás má jiný druh frázování. Prostě jen ten blbej popěvek může mít spoustu podobenství. Pak se může probírat, jestli ta či ona verze je povedená. To pak vyloženě záleží na vkusu každého jednotlivce. Tady potom taky záleží na fantazii a představivosti jak autora tak posluchače. Pokud by ovšem někdo chtěl nazvat nějakou z verzí jako zbytečnou, pak nazývá přímo interpreta zbytečným. To se pak nabízí otázka, jestli daný komentář nebo jeho autor nejsou zbyteční.

Část sedmá: Outro

Pokud někdo dočetl článek až sem a klade si otázku, proč jsem nazval tento jako zbytečné pojednání, tak tady je decentní vysvětlení. Bylo by decentně naivní si myslet, že tímto článkem něco změním. Oni prudiči se v tomto článku stejně nepoznají, natož aby změnili svůj přístup. Prostě idiot zůstane idiotem. V tomto směru je tento článek naprosto zbytečný. Ovšem pokud někoho tento článek zaujal, přivedl k zamyšlení, nebo ho prostě jen pobavil, tak to rozhodně zbytečné není. Hlavně že je prdel.

Část osmá: Outro po outru

Pokud by se někdo přeci jenom poznal a bral to hodně vztažně, tak varuji. Vlastně chci poděkovat všem dvanácti apoštolům (já jsem ten třináctej), jež mi pomohli podmětnými připomínkami s tímto článkem. Někteří z nich nejsou ani rockový fanoušci, ale potýkají se s podobnou problematikou ve svých komunitách, jejichž jsem také členem.

Zobrazeno: 1281x

Rock´N´Roll Hell

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Zbytečné pojednání o zbytečných zbytečnostech | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist