PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Electro-Industrial Music Area (2. část)




Část druhá

Industriální svět počal novou éru regenerace. Objevují se nové skupiny a nové směry, které tento žánr znovu rozdělují na jiné subžánry a posouvají tak hranice možností o další etapu vývoje.

SUICIDE COMMANDO je belgická electro-industrální záležitost, vytvořená Johanem van Royem v roce 1986. Jedná se one man band, kde hlavní personou tohoto komanda je právě jen Johan van Roy, který od této doby experimentoval s elektronickou hudbou pod názvem Suicide Commando. Prvního alba se svět dočkal až v roce 1994 v podobě “Critical Stage”. Další alba na sebe nenechala dlouho čekat a téměř v zestupné posloupnosti vycházelo jedno za druhým - “Stored Images” (1995), ”Contamination” (1996), “Construct-Destruct“ (1998), “Re-construction” (1998) “Chromdioxyde” (1999) a “Mindstrip” (2000). Zde by se možná dalo polemizovat o kvalitě jednotlivých počinů, které vznikaly jako na pásové výrobě. Nicméně komando proráží všechny zvukové bariéry a Johan může být se svou prací spokojen. O tři roky později vychází “Axis of Evil” (2003) a v roce 2006 u Noise Terror Production a Dependent Records “Bind, Torture, Kill”. Neunavný velitel sebevražedného komanda van Roy vydává v roce 2010 u Metropolis Records “Implements of Hell”. Limitovaná verze obsahuje 3CD plné bonusů a remixů a raritních nahrávek, které nikdy nevyšly. Obal desky hovoří jasnou řečí: Jsou to nástroje pekla a peklo přichází...

Z drsné a pekelné Belgie se přesuneme do teplého Mexika, kde v roce 1993 zakládá zpěvák Erik Garcia a.k.a Erk Aicrag a klávesista Oscar Mayorga a.k.a. Racso Agroyam aggrotech duo HOCICO. Od doby svého založení experimentují s elektronickou hudbou a prvky industriálu a EBM. Jejich texty jsou zpívané ve španělštině i v angličtině. Své začátky na albech “Odio Bajo El Alma” (1997), “Sangre Hirviente” (1999), “Signos de Aberracion” (2002) se dají označit jako hledání sama sebe. Zlom přichází s albem “Wrack and Ruin” (2004) a velmi úspěšným albem “Memorias Atras” z roku 2008. Od tohoto alba se skupina dostává do podvědomí posluchačů. Svým agresivním přístupem, provokujícími účesy a make-upem se vrhli na mladou generaci s maximální techno výbavou. Základny fanoušků netrpělivě očekávaly vydání nového alba, které vychází v roce 2010 pod názvem “Tiempos de Furia”.

Ve východní části San Franciska v roce 2000 vzniká jedna z nekontroverznějších industriálních kapel v oblasti Bay Area - PSYCLON NINE. Industriál se dál vyvíjel a různé subžánry, ať už aggrotech či dark electro, přinesly změnu vokálního projevu. Aggrotech pak byl někdy zaměňován i za harsh EBM či harsh electro a vokální projev těchto subžánrů byl mnohem agresivnější než dříve. Nebudu se zabývat “škatulkováním” tohoto směru, ale Psyclon Nine se zařadili právě do fronty těch spolků, které EBM a industrial vedli do světa strachu, válek, pomalovaných obličejů, krvavých demostrací na koncertech, které samozřejmě shlédli třeba u kanadských Skinny Puppy a jiných kapel. Ani trochu si tak nezavdali s jinými industriálními spolky či metalovými skupiny. Alba jako “Divine Infekt” (2003), “INRI” (2005), “Crwn Thy Frnicatr” (2006) a “We the Fallen” (2009) jsou ukázkou kontroverzích příběhů doplněné o provokující a agresivní hudební výraz. Po drogových problémech frontamana Marshalla Gopperte se skupina rozpadá. Nicméně se koncem roku 2010 objevují zprávy, že skupina se znovu probudila a v říjnu 2011 se objevuje naživo v New Yorku.

Podobným projektem razícím agresivní styl elektronické hudby je německá parta FUNKER VOGT, kterou zakládá v roce 1995 zpěvák Jens Kästel a DJ Gerrit Thomas. Tato drtička sluchovodů s vojenským konceptem, kde hlavní role získali DJ Gerrit a zpěvák Jens, vydala svůj debut již v roce 1996 a nese název “Thanks for Nothing”. Další alba šly na odbyt stejnou rychlostí jako vojáci do války. “We Came to Kill” (1997), “Killing Time Again” (1998), “Execution Tracks” (1998), “Maschine Zeit” (2000), “Survivor” (2002), “Navigator” (2005), “Aviator” (2007) a “Blutzoll” (2010), které vyšly u labelu Metropolis Records. Při koncertních vystoupeních se stávají členy FV ještě klávesista Bjorn Bottcher a kytarista Frank Sweigert, kteří tento vojenský elektronický pochod jen dokreslují.

Německo bylo v přelomu století téměř zahlceno podobnými spolky. Dalším takovýmto byla berlínská parta AGONOIZE. Electro industriální trio Mike Johnson (kompozice, programování, mastering), Oliver Senger (kompozice a programování) a zpěvák Chris L, který je zároveň textařem skupiny. Ničení, hněv a nenávist se objevuje ve skladbách této podivné industriální party. Na scénu přicházejí další mladí, naštvaní a pomalovaní šílenci. Startem na klubová pódia byly skladby z jejich debutového EP “Paranoid Destruction” (2003). Po prvním řadovém CD “Assimilation: Chapter One” (2004) přišlo na svět druhé EP “Open The Gate To Paradise” (2004). O rok později skupina vydává 2CD “999” a v pořadí již třetí EP “Evil Gets an Upgrade”. Sled alb i u této skupiny byl pravidelně vzestupný. Proto se pak místy nemůže divit vzájemné podobnosti některých alb. “Assimilation: Chapter Two” (2006), “Ultraviolent Six” EP (2006), “Sieben” 2CD (2007), “For The Sick And Disturbed” EP (2008), “Bis Das Blut Gefriert” EP (2009) jako předzvěst CD “Hexakosioihexekontahexa”, které vychází v roce 2009 opět u Out of Line Music.

Kdo by neznal electro-industriální hydru sídlící v Lipsku - PROJECT PITCHFORK. U zrodu skupiny stáli zpěvák a vrchní skladatel Peter Spilles s hráčem na klávesové nástroje Dirkem Scheuberem. V roce 1991 vychází debut s názvem “Dhyani”. Hned mě napadla asociace s pradávnou rasou Dhyanů a jejich knihou, která ukrývá všechny vědomosti o vzniku lidské rasy a celém dění na Zemi. Na druhém albu “Lam-'Bras” (1992) se objevuje nová persona Patricia Nigiani, co by zpěvačka. O šest měsíců později vychází třetí “Entities” a Patricia opouští skupinu. Po albu “IO” (1994) přichází průlomové album “Alpha Omega” (1995), které svým napojeným konceptem tvoří jakýsi mezník tvorby tohoto projektu. Nasleduje “!Chakra:Red!” (1997) - album, které napsal Peter Spilles úplně sám, tak jako první album “Dhyani”. V roce 1998 vychází u EastWest Records “Eon:Eon” a hned tři singly: ”Carnival", "Steelrose" a "I Live Your Dream", jež slaví úspěch. V letech 2000 a 2001 ve studiu Candyland Studios Hamburg a The Hall of Light vzniká nové album “Daimonion” (2001). Skladba “Timekiller” se stává velkým klubovým hitem a skupina je nominována na cenu Echo Award v kategorii Best Alternative Act National. Po albech “Inferno” (2002) a “Kaskade” (2005) se přidává ke skupině třetí stálý člen Jürgen Jansen (klávesy) a na svět přichází “Dream, Tiresias!” (2009), aby se rok poté mohlo album “Continuum Ride” (2010) dostat mezi jednadvacet nejlepších alb v Německu. Skupina povzbudezena úspěchem znovu vyráží do ulic s novinkou “Quantum Mechanics” (2011), která se stala pro změnu dvanáctým nejlepším albem Germany Chart.

Industriálních spolků, preferujících jak mužský tak i ženský vokál, moc není, ale hudební soubor BLUTENGEL do nich opravdu patří. Možná to bude i tím, že od začátku vzniku v roce 1998 zakladatel Chris Pohl ve svých pěveckých partech zařazoval jak mužský tak i ženský prvek, a tím vytvořil prostor pro další subžánr tzv. Darkwave. Na prvním albu “Child of Glass” (1999) se objevují hned dvě zpěvačky. Nina Bendigkeit a Kati Roloff. Album se okamžitě stává hitem německých klubů. Nina však na přelomu století odchází a nahrazuje jí Gini Martin. Nicméně skupina vydává “Seelenschmerz” (2001) a pouze pro koncertní vystoupení je povolána další zpěvačka Sonja Semmler. Po třetím albu “Angel Dust” (2002), které se vyšplhalo v Německu až na 58.místo v úspěšnosti, odchází Kati Roloff i Gini Martin. Jejich místo zaujímá Eva Pölzing a Constance Rudert. Po těchto personálních proměnách přichází další album “Demon Kiss” (2004). Eva Pölzing však Blutengel opouští a její místo se uvolňuje pro Ulrike Goldmann. Skupina vydává “Labyrinth” (2007), které se vyšplhalo až na 30.příčku Germany chart. Další velký úspěch přichází s albem “Schwarzes Eis”, které dosáhlo 17.místa. Znovu přicházejí personální změny. Po odchodu Constance Rudert se skupina rozšiřuje o další zpěvačky a vedle Ulrike Goldmann, dostává prostor Anja Milow. Pro živá vystoupení se zde objevuje Jenny a Maria Rehfeld. Historickým úspěchem souboru je o dva roky později vydané dvojalbum “Tränenherz”, které se dostává na 12.místo Germany chart. Zatím poslední počin “Nachtbringer” (2011) však zaostává za úspěchy alb minulých.

Už v roce 1994 v německém Chemnitzu vznikly první fragmenty skupiny ACCESSORY a duchovní otec Dirk Steyer svůj sen naplnil satisfakcí, když v roce 1997 vychází debut “Electronic Controlled Mind“. Druhý spoluzakladatel Kay odchází a na jeho místo přichází Ivo Lottig (klávesové nástroje). Vzhledem k častému koncertování si vytvořili maximální základnu fanoušků. Masivní zvuk moderního EBM prorazil do všech koutů Evropy. Accesssory se tak stali velmi žádaní pro svůj unikátní zvuk, a podpořeni zájmem fanoušků v roce 2001 vydávají album “Jukka2147.de”. Po vydání alba “Titan” (2003) odchází Ivo Lottig a nahrazuje ho Mike Koenigsberger. Accessory vydávají “Forever & B” (2005) a “More Than Machinery” (2008). O tři roky později vychází dvojalbum “Underbeat” (2011), které je na klubové scéně hodnocené jako nejlepší v jejich kariéře.

Jako špicka švýcarské scény by se dala určitě označit skupina THE YOUNG GODS, někdy také označována jako TYG. Nejenže kapela používá spousty nástrojů, ale také mění své personální zastoupení na koncertech. Možná proto jejich koncerty nejsou tak jednotvárné a různé experimentální fúze jsou vždy plné chvály ze strany fanoušků. Jediným stálým členem a lídrem této party je zpěvák Franz Treichler, kterého doplňuje klávesista Alain Monod aka Al Comet, někdy zastupovaný Cesare Pizzim, a bubeník Bernard Trontin, také někdy zastupován Patrice Bagnoudem nebo Urs "Üse" Hiestandem.
Prvním počinem se stalo stejnojmenné album “The Young Gods“ vydané v roce 1987. Následovaly další zajímavé počiny těchto nejvlivnějších evropských inovátorů na poli industriální a electro-rockové hudby. Stačí si jen připomenout “L'Eau Rouge“ (1989), “Play Kurt Weill“ (1991) nebo nadčasovou záležitost “T.V. Sky“ 1992. Další lavinu v podobě přírůstků “Only Heaven“ (1995) a “Heaven Deconstruction“ (1996) zastavila až elektronická hustota “Second Nature“, která vyšla v roce 2000 u labelu Ipecac. Přes “Music for Artificial Clouds“ (2004) se dostáváme k elektro-rockovému světu TYG “Super Ready/Fragmenté“ vydaném v roce 2007. Skupina vyrazila na turné a jedním z nejzajímavějších vystoupení bylo, když tito švýcarští průkopníci elektronické řízné hudby předstoupili před diváky s akustickým programem. Od skupiny jejich ražení samozřejmě nelze očekávat klasický unplugged, proto jádrem výrazu jsou sice akustické kytary, ale elektrifikace je stále patrná a živé bicí podmínkou. U Two Gentleman vychází doposud poslední album “Everybody Knows“ (2010) a píše se další éra The Young Gods.

Jeden z nejstarších spolků v oblasti EBM a post-industriálu je britská parta NITZER EBB. Tato skupina letos slaví 30 let od svého založení. V roce 1982 se v Essexu kamarádi ze školy Vaughan "Bon" Harris (syntetizéry, zpěv), Douglas McCarthy (zpěv) a David Gooday (bicí) rozhodli založit skupinu, které dali název Nitzer Ebb. Jejich debut spatřil světa už v roce 1983 a jmenoval se “Basic Pain Procedure” (1983). Po tomto albu přišla skupina v roce 1987 s “That Total Age”, které slavilo úspěch i za oceánem. O rok pozdějí odchází David Gooday, kterého nahrazuje Duc Nhan Nguyen a skupina vypouští do světa “So Bright So Strong” (1988). Ani Nguyen v kapele nevydržel a na jeho místo přichází Julian Beeston. S Nitzer Ebb pak nahrává “Belief” (1989), “Showtime” (1990) a “Ebbhead” (1991). V roce 1992 i on odchází a skupina je opět bez bubeníka. Duo Harris a McCarthy přesto vydává v roce 1995 album “Big Hit” a vyráží na turné, kde v živém provedení Harris hraje na baskytaru, McCarthy na kytaru, zaskakující Jason Payne na bicí a John Napier na kytaru a perkuse. Bohužel velké napětí vyvolalo zrušení několika koncertů a rozchod Harrise a McCarthyho. Nitzer Ebb se rozpadají. Po jedenácti letech vychází výběr hitů “Body of Work” (2006) a Harrise s McCarthym se znovu dávají dohromady. Ke skupině se přidává hráč na bicí Jason Payne a skupina v roce 2010 u Major Records vydává své šesté album “Industrial Complex”.

Na závěr mých článků a tohoto ohlédnutí za elektronikou zasažené spolky bych se chtěl zastavit u jednoho z nejzajímavějších průkopníků elektronické hudby, německé legendy KRAFTWERK.
Skupinu založil Ralf Hütter (syntetizéry) a Florian Schneider (syntetizéry, elektronické varhany) v roce 1970. Již od prvních alb se odlišovali svým typickým a unikátním zvukem, doplňovaným minimalistickými prvky a vokály, které tlačily přes vocoder nebo počítačový mluvící program. Byli jedni z prvních, kteří udělali svým přístupem v elektronické hudby revoluci a právem jsou označováni za inovátory a průkopníky tohoto žánru. V prvních třech letech byli hlavními persónami Kraftwerku Ralf Hütter a Florian Schneider. S několik dalšími hudebníky pak vytvořili alba “Kraftwerk” (1971), “Kraftwerk 2” (1972) a “Ralf und Florian” (1973). Při živých vystoupeních jim pomáhali kytarista Michael Rother a bubeník Klaus Dinger. Ze začátku koncertovali hlavně v Německu a příležitostně ve Francii. Na konci roku 1973 se k nim přidal Wolfgang Flür a první unikátní vystoupení jen jako trio se uskutečnilo v televizní show Aspekte na televizním kanálu ZDF. Mezinárodní průlom a komerční úspěch přišel s albem “Autobahn” (1974). V té době malíř a grafický umělec Emil Schult už regulérně spolupracoval se skupinou. Kvarteto vyrazilo na turné po Spojených státech amerických a po jeho návratu vychází kompilace “Exceller 8” (1975). Ke skupině se přidává perkusista a hráč na klávesové nástroje Karl Bartos, který používal i na koncertech vibrafon. Emila Schulteho tak postavili do role manažera turné.
V roce 1975 ve studiu Kling Klang vzniklo album “Radio-Activity”. I když ve Velké Británii a v Americe nemělo takový úspěch, ve Francii obdrželo ocenění zlatá deska. Kraftwerk opustil avangardní experimentování a do svých konceptů zařadil vlaky, roboty, počítače a celé to postavili do elektro popové vlny. O dva roky později vychází “Trans-Europe Express” a rok na to nejlepší album skupiny “The Man-Machine”(1978). Skladby “Robots” a “The Man Machine” se staly velkými hity. Mezi roky 1978 a 1981 se ve studiu Kling Klang nahrává album “Computer World”, které vychází v květnu 1981. Skupina vyráží na turné, kde na svých koncertech začíná více a více používat vizuální prvky, promítání filmu na zadní projekci nebo repliky figurín. V roce 1982 začali pracovat na novém albu, které původně mělo název “Technicolor”, ale vzhledem k ochranné známce se změnil název na “Techno Pop”, který se po dokončení celého materiálu stejně změnilo na finální “Electric Café”. Jedna z písní se jmenovala ”Tour de France”. Tato píseň byla odrazem kapely na nově naleznutou posedlost pro cykloturistiku. Vokalista Ralf Hütter hledal formy cvičení, které zapadají do obrazu Kraftwerku. Během nahrávání měl však vážnou nehodu na kole. Utrpěl zranění hlavy a zůstal na několik dní v bezvědomí. Během jeho rekonvalescence Wolfgang Flür zažívá umělecké problémy s kapelou. Vzhledem k tomu, že skupina začala používat sekvencery, tak je jako bubebík méně využiván a on poté tráví raději svůj čas s přítelkyní. Po vydání alba “Electric Café” (1986) kapelu opouští a je nahrazen Fritzem Hilpertem. Za zmínku také stojí, že většinu svých alb nahráli jak v německém tak i v anglickém jazyce, což znamená, že vycházely u některých alb vždy dvě edice.
Skupina vyráží na evropské turné a zároveň pracuje na remixovém albu “The Mix” (1991). Odchází Karl Bartos a jeho místo zaujímá zvukový inženýr studia “Kling Klang” Henning Schmitz, který je se skupinou až dodnes. V roce 1999 vychází singl “Tour de France” a “EXPO 2000”. Kraftwerk vyráží znovu na turné se zastávkou v USA, Japonsku, Brazílii a Argentině. Mezitím vychází “Tour de France Soundtracks” (2003) a následuje mnoho dalších zajímavých koncertů v Evropě; Stockholm, Berlín, Paříž, Riga, Moskva, Varšava a Budapešť. Z těchto zastávek je pak pořízen záznam, který vychází na dvojalbu “Minimum-Maximum” (2005). Na podzim roku 2008 se objevuje oficiální zpráva, že Florian Schneider opouští Kraftwerk. Na jeho místo přichází video technik Stefan Pfaffe a o rok později skupina vydává “The Catalogue” - box set obsahující všech osm remasterovaných CD. V současnosti skupina opět koncertuje a jedno z nejzajímavějších vystoupení poslední doby bylo v Mnichovském Lenbach House, kde Kraftwerk vystoupil v 3D.
Plány do budoucna jsou také příznivé a v New Yorku v The Museum of Modern Art (MoMA PS1) proběhne v termínu mezi 10.dubnem a 14.květnem (2012) výstava tvorby Kraftwerk, počínaje albem Autobahn (1974) až k albu Tour de France (2003). Tato výstava by pak měla být podpořena osmi 3D koncerty, přičemž každý z koncertů by měl reprezentovat jednotlivé album.

Toto ohlednutí je u konce a já bych rád závěrem ještě podotkl, že i když základy těchto stylů jsou postavené převážně na klávesových nástrojích, samplech a dalších technických vymoženostech, některé tyto spolky vytvořily zajímavé počiny i s jinými metalovými či rockovými zpěváky a skupinami. A tak jako každý jedinec se vyvíjí, tak i každý hudební směr se vyvíjí. Je to přirozený proces, který posunuje hudební hranice o další kus dál.

Zobrazeno: 1008x

powerhome


» Electro-Industrial Music Area (2. část) (24.2.2012)
» Electro-Industrial Music Area (1. část) (17.2.2012)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Electro-Industrial Music Area (2. část) | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist