PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Snůška mikrorecenzí X




KETOS - First Strike (2019)
Hodnocení: 9/10

Dravostí ke štěstí. Tak tohle je výborné album, opisující současnou metalovou podobu. Někdo by mohl mluvit i o moderní záležitosti. Jenomže pro mě KETOS produkují jistou formu metalcoru, která mě vrací někam ke stařičkému thrash crossoveru. Pamatuje někdo krále imbecilního bordelu? Ovšem zde to má samozřejmě současnej, neřestně tvrdej a kolikrát až nebezpečně zabijáckej zvuk. Ovšem všelijaké melodické vyhrávky to posouvají spíše k heavy vodám, ale o to je tenhle správnej nářez pestřejší. Když to tak vezmu kolem a dokola, tak spousta kapel sází hlavně na zpěváky. Tady ten zpěvák má možná trochu nepříjemnou barvu hlasu a snad je i oproti dynamické muzice nevýraznej, ale jeho projev jak melodický, tak screaming growlový, je srovnaný do jedný lajny s muzikou. Čiže zbytečně nevyčnívá a vhodně doplňuje, nikoliv narušuje ten výbornej hudební kolotoč s nechutnou rotací. I milovníci kytarových sól si přijdou na své, protože co předvádí kytaristi, je naprostej luxus a dají vzpomenout na Cacophony. KETOS se tímto u mne stávají velmi ambiciózní kapelou, která by se měla svými nápaditými smrštěmi na současné zatuchlé metalové scéně rozhodně prosadit.






HALF LIFE - I´ve Got To Survive [EP] (2019)
Hodnocení: 8/10

Copak se nám to tady urodilo za heavy retro? Tady se musí zároveň konstatovat, že kvalitní heavy metalové retro. Pokud prostě máte rádi staré zlaté heavy osmdesátky, tak by se vám čtyřpísňové EP „I’ve Got To Survive“ mohlo líbit. Pokud by chtěl někdo něco tvrdit o pravěké zkostnatělosti, tak právě tahle kapela narušuje frigidní zkostnatělost současného metalu a sterilního soundu. HALF LIFE tedy rozhodně nepřicházejí s ničím převratným, ale umí složit chytlavou heavy písničku se zpěvností Iron Maiden a riffovacím kouzelnictvím Judas Priest, kterou servírují se skoro thrash metalovým nadšením. „I’ve Got To Survive“ a „Killing Words“ jsou fakt hustě povedený vypalovačky. Oproti tomu v takový „The Judgement“ ukazují HALF LIFE, že umí v epičtějších pasážích i šikovně využít jednoduché klávesové postupy. Ani se zvukem se kapela nepárala a to EP zní jako, na rozdíl od jiných retro alb, skutečně autenticky. Možná trochu na truc všemu tomu modernímu heavy, progresivnímu heavy, melodickému heavy a hlavně power metalu toto EP poněkud nadhodnotím, protože v tomhle je skutečná metalová síla, která mi naprosto vyhovuje.






MORTANIUS - Till Death Do Us Part (2019)
Hodnocení: 8/10

Tak prej tady máme nějakého krále metalových oper a jeho nohsledy. Ten a každej další možná něco impozantního stvořili kdysi dávno a dnes nám jejich super vydavatelé vnucují, jak jsou jejich nová alba výborná. Pokud tomu podlehnete, tak jste ztraceni. Zkuste menší labely, jako třeba Rockshots Records, kteří letos vydali parádní debutové album „Till Death Do Us Part“, nějaké naprosto neznámé kapely MORTANIUS ze Spojených států. On je to možná asi taky projekt, protože základ tvoří pouze dva muzikanti, kteří si zvou hostující necelebrity. Ano, zatímco se svoji pompézní nudu zkouší zachránit rádoby velikáni power metalu hvězdnými hosty, tak tady je zvolen přístup k hostům tak, aby ladili s danou atmosférou skladby a ne finančním odškodněním za nepovedenost. Ono teda ve skromnosti malé kapely těch hostů není moc, ale odvádějí naprosto brilantní práci. Když se pozastavím nad samotným základem písniček, tak mohu srdečně prohlásit, že téhle dvojici rozhodně nechybí nápady. Čerpají z jakési vyčpělosti, které dávají novou tvář. To, že se označují jako progresivní, tak to bych bral s rezervou, neboť v tomto ohledu byli progresivní i Helloween na "Pánech sedmi klíčů" a nikdo to tak nebral, ale MORTANIUS jdou svou vlastní speed metalovou cestou. Ovšem největší výhrou v loterii snažení jsou vokální party. Zpěvák a zejména zpěvačka, která má na albu prim, mají sklony k atypičnosti melodií i frázování. Je to jako když si jdu pro kvalitní power metal do Japonska, kterej mi přijde zajímavější. Přístupem kapely k muzice i volbou hostů vám třeba ani nepřijde, že taková „Till Death Do Us Part“ má fakt skoro devatenáct minut.






TRYGLAV - Night Of Whispering Souls (2019)
Hodnocení: 8/10

TRYGLAV z Chorvatska jsou skrz naskrz hustě hnusnou black metalovou kapelou, která umí správně vyjádřit svůj nevděk otci svatému a to mnoha údery na solar se zákeřným úsměvem. Třeba úvodní „Under My Skin“ je nekompromisní vyvražďovačka, poplatná black metalovým věkům, a třeba taková mrzákůchtivá „Deadline“ je impozantní elipsou sebevražednosti z epické pochmurné nutnosti. Atmosféra skladeb je díky zvuku naprosto fenomenální. Ale třeba za písničku „Creature of The Night“ by se nemusely stydět ani hair metalové ikony, jež mají žaludek na svatební noc na pohřebním voze. Tak tohle je parádní rock´n´roll přímo z pekla, před jehož melodiemi neutečete a nezachrání vás ani lízání pat toho frajera na kříži.






SINNRS - Profound (2018)
Hodnocení: 8/10

Tak debutové album „Profound“, melodic death metalového dvoučlenného tělesa SINNRS z Dánska, by se mohlo zamlouvat nové black metalové generaci, která poslouchá takzvaně posměšně nazvaný kinder black metal. Ovšem pozor, ty písničky jsou i přes přehršel melodií a klávesových ploch vražednější, než by se mohlo na první poslech zdát. Ty písničky se s ničím nepářou a cupují pohřební rubáše na počkání. A atmosféra těch písniček se přelévá od děsuplných strastí po nevraživou bestiální nenávist. To album je plné dynamiky a urputného nasazení. Zajisté těm písničkám nahrává perfektní zabijáckej zvuk, kde kytary bez váhání vše trhají a melodie dostávají ostrost skalpelu, romanticky tančícího v krupobití bicích. Tak tomuhle já fakt říkám melodický black metal bez bázně a hany.






CHUD - Dead (2019)
Hodnocení: 7/10

Nejsem zrovna příznivcem sludge metalu. Jenomže Austrálie není Evropou natož Amerikou, tak k tomuhle žánru má tamější kapela CHUD jakoby jiný přístup. Především má tohle album koule jako sviňa. Po zvukové stránce to dře ošklivě kůži ze zad a po hudební je to hnusné peklo samo. Tristní nelíbivost se skládá z jednotlivých odporností, čerpajících z hard rocku, ale svým pojetím to má blízko k black metalu a i když písničky CHUD nepatří k nejpomalejším, tak mají nepřející, zákeřnou doom metalovou atmosféru. Album jako celek má zabijácky sebevražedné tendence a to se mi na něm líbí nejvíc. CHUD prostě umí naprosto přesně vystihnout atmosféru nechutnosti. Rozhodně nedoporučuji slabším povahám poslouchat toto album po setmění.






BLUTRINĂ - DiscoBallz [EP] (2018)
Hodnocení: 7/10

Rumunští gore srandičkáři mě vcelku dostali v roce 2016 svým debutovým albem „Looney Fuckin´ Grind“. Mimo povedených mimózních gore skladbiček, které byly v jejich režii, to album obsahovalo ještě povedenější předělávky. Není tedy divu, že jsem se na EP „DiscoBallz“ těšil jako zlobivé dítě na bonbón za dobré chování. Vždyť disko je nevysychající studnice prdelností, naprosto vhodných pro gore prznění a obal EP vyloženě natěšuje na nevyhraněnou ztřeštěnost. Jenomže ouha. Disko prdelníci BLUTRINĂ pojali svoji srandu poněkud moudřeji a z disko předělávek udělali umění a to ještě na můj vkus opravdu trochu moc vážné. Už třeba v úvodní „Careless“ si nijak nestřílí z oblíbené saxofonové melodie, jenom ji dávají metalově rachotící bicí a věrně ji kopírují. Hra na věrohodnost mi prostě ke kapele BLUTRINĂ poněkud nesedí a odtud pramení mé decentní zklamání. Taky jsem čekal možná i větší disko gore odvaz. Ten se projevuje pouze v závěrečných „Bird“ a „Kenny´s Resurrection“. Tentokrát mi BLUTRINĂ zní spíše jako death metalová kapela. I když jdu s bodováním poněkud dolů, tak se pořád, i přes decentní zklamání, jedná o povedenou záležitost a mojí hotovkou hitovou se stává profláklá Majklovina od Džeksnů „Beat“.






STRANA OFFICINA - Law Of The Jungle (2019)
Hodnocení: 7/10

STRANA OFFICINA jsou takovou malou italskou heavy legendou, která možná nikdy nebyla sama sebou, ale ani nikdy nebyla nudnou kapelou. Nasazení hned na úvod titulní parádní heavy vypalovačky „Law of the Jungle“ se mi jeví jako hodně šťastné, zvláště potom, když druhá „Crazy About You“ jde spíše do ležérní pohody. Někomu by se mohlo zdát, že postupně album ztrácí sílu, protože ty pohodové záležitosti převládají a další vypalovačkou je až předposlední „Difendi la Fede“, jenomže tohle jsou prostě dvě tváře jedné italské osobnosti, které musíte jaksi respektovat. Mají k těm heavy tradicím tak trochu svojský přístup, takže ti, co tuhle kapelu neznají, mohou slyšet ovlivnění Iron Maiden, Judas Priest, či Accept, ale taky Ozzym Osbournem nebo Twisted Sister. Pro tentokrát jsou ty pohotovější záležitosti v až nechutné převaze, ale v každém případě kdo propadne tomuto albu, nepropadá peklu heavy nevkusu, neboť tohle album je kus dobře řemeslně odvedené práce.






PSYCHOTOOL - Rotten Paradise (2019)
Hodnocení: 7/10

Německá kapela PSYCHOTOOL není o nic melodičtější než jiné death metalové kapely. To jen tak na okraj, kdybyste chtěli naletět na nějaké tvrzení o melodickém death metalu. Ovšem zároveň mohu tvrdit, že si ani moc nenaběhnete, když si toto album vyslechnete. PSYCHOTOOL tlačí spíše zatěžkaný death metal, notně inspirovaný sirnými plameny, a vlastně front cover vám buď výraznou nápovědou. Jakási démoničnost čpí z každého taktu, i když by ty písničky mohly být ještě mnohem démoničtější. Naprosto vypouštím z hlavy jakousi hudební tuctovost, kombinovanou s neohrabaností, a spíše si užívám hrubé neotesanosti, která je základem pekelně atmosférických choutek na mé sluchovody. Pro PSYCHOTOOL je album „Rotten Paradise“ albem debutovým a podle mne je albem povedeným. Do budoucna by to chtělo ještě víc umocnit démonickou atmosféru a nebude to mít smrtící chybu.






PROFANATION - Into Cascades Of Blood And Burning Soil (2019)
Hodnocení: 7/10

Kouknu na obal a vidím. K tomu si přečti název alba a je mi vše jasný. Teda krom toho, s jakou smrtící zprofanovaností němečtí PROFANATION přijdou. Jejich death metal prostě nemůže zklamat zamrzlé old school death metalové mrzáky. PROFANATION tak nějak vcelku dost vsází ve svým death metalu na hrubý thrashing a občas prostě zaslechnete nějakou tu slayerovinu. Ovšem nějakou podobnost třeba s takovými Vader ale nehledejte. PROFANATION totiž nejsou nějací zabijáci, ale jsou nechutně morbidní. Sázejí na hutnější a lehce zahuhlanější sound nechutnosti a i vokál je posazen níže a je méně srozumitelnější. Prostě vše pro atmosféru smradlavého hnusu. Na dynamickou brutalitu částečně zapomeňte, vždyť se můžete modlit k násilnému zvěrstvu. Tohle je bravurně zmáknutá stará škola smrti a strašně se mi líbí pomalé pasáže mezi těmi erupčními marasty. Tady jako kdyby bylo cítit mokvání masa a to já fakt nechutně rád.






ATLASES - Haar (2019)
Hodnocení: 7/10

V případě debutového alba „Haar“ kapely ATLASES se snad poprvé setkávám s termínem modern melodic death doom metal. A ona se dá říci, že je to pravda, i když má zvědavost si nedokázala představit, jaká mizérie světa vlastně čeká na vypuštění z poza zajímavého front coveru. Všeho všudy by se dalo říci, že kapela HAAR hraje vcelku neotřelou verzi doom metalu a řekněme, že by se dala označit jako death doom metalcore, no a možná by se dalo před to celé dát ještě industrial ambient. Jenomže s tím bych asi počkal do budoucna, jak se tvorba ATLASES vyvrbí, neboť těch elektronických elementů se tam zase nenachází mnoho. A právě těch by se nebál využít pro umocnění podivna v mnohem větším měřítku. ATLASES vlastně stvořili takovej divno svět, kterej svým způsobem nemá s tradičním doom metalem, krom pomalosti, již moc společného. ATLASES stvořili svět, na jehož neživočišnost jsem si musel přeci jenom přivykat, jenomže u podobné muziky není nic zadarmo.






NIGHTBOUND - Nightbound [EP] (2019)
Hodnocení: 6/10

Již jenom podle obalu očekávám osmdesátkové retro a taky mi ho paraguayská kapela NIGHTBOUND na svém debutovém bezejmenném EP servíruje. No a ten jejich hard´n´heavy není rozhodně špatný retro. Je to taková správně uvolněná muzika, hozená do pohody. Tady se na pilu zbytečně netlačí, ale je to hudebně dobře zmáknutý a vcelku fajn se to poslouchá. I zvukově se to trefilo do oné retro pohodové podoby. Trochu to ve mně evokuje vzpomínky na Vixen. Teď nemám na mysli tu dívčí kapelu, ale jednu z prvních kapel Martyho Friedmana, která taktéž měla u mikrofonu zpěvačku. Jenomže zpěvačka Arianna Cuenca je u NIGHTBOUND jakýmsi kazícím elementem. Ne že by špatně zpívala, ale ona jenom zpívá. Nebo by se dalo říci, že písničky pouze přezpívává. Rozhodně mi nepřijde, že by tou muzikou žila a rock´n´roll není jenom muzika samotná, ale život sám. Hodnotil bych tohle EP i výše, ale díky zpěvačce jej označuji pouze za slušné.






BONUS: SKELETON PIT - Chaos At The Mosh-Reactor (2015)
Hodnocení: 9/10

Nejen současností je člověk živ a pokud se nějaký thrasher v roce 2015 nepotkal s debutovým albem „Chaos at the Mosh-Reactor“, německé brusky SKELETON PIT, tak by to měl urychleně napravit, protože neznalost tohoto strhujícího moshingu je trestná. To by z vás potom mohl řezník odsekávat kotlety v rytmu SKELETON PIT a ještě by při tom skotačivě tančil. Kapela totiž produkuje chytře svižnej thrashing a když dáte takovou moji nejoblíbenější „Spreading the Virus“, tak se budete bát o prsty při pohledu na rákosku. Jo, taková je to mlátička a ani žádná další skladba na albu za ní nezaostává. Hudebně samozřejmě neočekávejte žádnou revoluci, ale obuvníci by měli provést revoluci v tanečních botách, neboť takovýto moshing nevydrží kdejaká obuv. Pro thrashery by mělo být toto album povinností.

Zobrazeno: 339x

Rock´N´Roll Hell


» Snůška mikrorecenzí XI (8.8.2019)
» Snůška mikrorecenzí X (28.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí IX (19.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí VIII (18.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VII (11.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VI (10.4.2019)
» Snůška mikrorecenzí V (16.3.2019)
» Snůška mikrorecenzí IV (13.1.2019)
» Snůška mikrorecenzí III (23.12.2018)
» Snůška mikrorecenzí II (28.11.2018)
» Snůška mikrorecenzí (3.11.2018)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Snůška mikrorecenzí X | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist