PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Snůška mikrorecenzí VII




HATH - Of Rot And Ruin (2019)
Hodnocení: 9/10

Američtí HATH provozují death metal, kterému já ve svém soukromí přezdívám death metal barevný. Takových kapel mám takto zaškatulkovaných povícero, ale HATH jsou jednou z mála, která mě naprosto chytla za koule. Oni přesně vědí, kdy vycenit do ruda zbarvené tesáky, kdy vypustit tmavě zelené démonično, kdy nechat vše napospas černému smutku a kdy případně vpustit do své tvorby něco málo žluté laskavosti. Ona barevnost se netýká pouze písniček samotných, ale jednotlivých pasáží v nich, kde samostatnými barevnými kapitolami jsou vokály i kytarová sóla. HATH nehrají ten death metal nijak zvláště brutálně, jako spíše emotivně. V podstatě se dá mluvit o atmosférickém death metalu. HATH jako kdyby vyprávěli temně barevný příběh plný dramatických změn, které podporují i hráčskou dovedností. Kytarová sóla jsem již zmínil, ale i baskytara předvádí v pomalejších pasážích malé monstróznosti. Hodně povedené album, jen co je pravda a skoro stoprocentní doporučení smrti je na místě.






KISSIN´ BLACK - Dresscode: Black (2019)
Hodnocení: 9/10

Kočky, to jsou zajímavá stvoření. Traduje se o nich spousta legend a pověr a pro mnohé umělce jsou pro svoji záludnost velkou inspirací. A řekněme, že tvorba tria KISSIN´ BLACK je taky trochu záludná a říkám si, že hned první metallicovká gotika „Giants“ je naprosto luxusní a nést se všechno v tomhle duchu, tak je to jasný absolutorium pro spontánní temno divnost. Ostatní písničky ovšem trošičku pokulhávají. Ovšem fakt jenom trošičku, takže pod devítku nemůžu jít ani omylem. KISSIN´ BLACK mě odrovnávají naprostou otevřeností ke všemu. Od country, přes jižanský rock, po hard rock a rock´n´roll a to vše v jakémsi ležérně temným hávu. Z dalších písniček prostě musím vytáhnout dynamicko melodickou drsnost „Dresscode: Black“. Vcelku je však celé album velmi povedené, včetně duetu s Anny Murphy v „Riders“. Nečekal jsem od tohoto alba s ne moc povedeným front coverem moc a dostal jsem hodně a to na padesáti pěti minutách.






ATARAXIE - Résignés (2019)
Hodnocení: 9/10

Na tomhle funeral doom metalovém albu se mi nejvíce líbí, že když si ho nechám zahrát na pohřbu, tak cesta na hřbitov bude pro falešné gratulanty k úmrtí nekonečně dlouhá a deprimující. Jedinej, kdo ze mě potom bude mít radost, budou červi, kterým se při takovéhle rychlosti rozkladu hned tak jako potrava nezkazím. No a ten luxusní záhrobní vokál jim jenom zvedne apetit. Komu potom bude vadit, že to čtvero písniček je dlouhý jako týden před vejplatou. Nic se nehrotí. Čas se sice líně vleče, ale na pilu se netlačí. Nikdo nic neuspěchá. Ani svoji poslední cestu. Tak jak jinak si ji zpříjemnit, než nepříjemnou pomalostí nového alba „Résignés“, francouzské ATARAXIE, jehož atmosféra pohřbí i poslední pětník největšího ze skrblíků, který už má koleno desetkrát provrtaný.






AD PATRES - A Brief Introduction To Human Experiments (2019)
Hodnocení: 8/10

Tak tahle francouzská death metalová kapela je hodně nabušená. Jen mám obavy, jestli své album „A Brief Of Introduction To Human Experiments“ nenabušila až moc a tím si kapela nenaběhla tak trochu na nabušenej špek. Jedny motivy narážejí do druhých, až z toho melodie dostávají pokřivený tvar. Jé, tohle by mohl být docela solidní reklamní slogan, který by mohl přitáhnout neznalého k poslechu muziky AD PATRES. Ona by teda měla samotná muzika téhle kapely přitáhnout za pačesy na první dobrou, ale přeci jenom já tu větu mínil jako výtku. Někdo to má možná takhle rád, ale mně přijde časté střídání motivů jako plýtvání na trhu s orgány a jejich rozvětvování spíše přibrzďuje dobře rozjetý vlak. Jenže tenhle vlak je fakt dobře rozjetý a asi by se neměl jen tak dát zastavit.






HEDFUZY - Waves (2019)
Hodnocení: 8/10

No, tak tohle jsou hodně šikovní kluci z Irska. Sice o sobě prohlašují, že hrají progresivní rock, ale jejich přístup k písničkám mi tak trochu připomíná starý Deep Purple, ovšem v metaličtějším dravém podání. Kapela se nebojí ostrých pasáží ani rozvážnějších ploch. Hodně se mi líbí sázka na současný sound a celkové dynamické vyznění písniček. Jako jedinou slabinu kapely bych viděl ve zpěvu, který mi přijde oproti muzice samotné tak trochu zakřiknutý a k tomu ještě trochu nasládlý. Ale jinak se jedná o naprosto parádní album. Hodně se mi líbí vypalovačky jako „The Boy Who Killed The Man“ a „Brick“ , ale i sáhodlouhá „The Promise“ je naprostej rock metalovej luxus. Tady fakt není víc co dodat. Prostě paráda.






TRIBE OF PAZUZU - Heretical Uprising [EP] (2019)
Hodnocení: 8/10

Tak tohohle se ani mlsná huba nepřežere. Teda pokud máte rádi třeba Vader a jejich splašeně slayerovité podání death metalu. Tady je to teda ještě trošičku nasáklé i blak metalovinou, ale to je pouze jenom ku prospěchu zaprodané věci. Asi někomu bude připadat tahle kapela jako velká neznámá a ona taky velkou neznámou je a jedná se vlastně o debutovou záležitost, ale z nahrávky je doslova cítit, že tyhle songy stvořili ostřílení borci. Schválně omrkněte, kdo za touto kapelou stojí. Svým způsobem je to důležité, i když kolikrát hvězdná jména nezachrání totální hudební nudu. Tady tohleto ovšem žádná nuda rozhodně není. To je vyřezávání ornamentů do šedé kůry mozkové všem normálně smýšlejícím metalistům.






CONTRARIAN - Their Worm Never Dies (2019)
Hodnocení: 7/10

Již od prvních taktů mi bylo skoro jasné, která bije. No a nespletl jsem se. Kdo má rád tvorbu legendárních Death, tak by si mohl přijít na své, i když věřím tomu, že dost zarytých fanoušků Chucka Schuldinera bude brát tyhle Amíky pouze jako nějaký plagiát. Já ovšem tohle album vcelku chválím, i přes podezřelou podobnost a snad i neosobytost. Vcelku se mi tohle album líbí, ale mám k němu také jisté výhrady jako k celku. Jako kdyby písničky po skladatelské stránce napadl zákeřný vir šablonovitosti. Postupně se ze skladeb vytrácí jakási překvapivost a následné postupy se stávají docela snadno předvídatelnými. To hodnotu tohoto alba přeci jenom trochu sráží, ale to, že bych si dovolil „Their Worm Never Dies“ nikomu nedoporučit, tak to si teda rozhodně nedovolím. To se spíše sám mrknu z opravdové zvědavosti na předešlou tvorbu CONTRARIAN.






DUN FIELD THREE - Dun Field Three (2019)
Hodnocení: 7/10

Malý, malilinkatý človíček se mstí malým nosům velkou ošklivostí. Jo, to by šlo, tahle kapela si dobře ujíždí… Sákriš, na čem si to ujíždí? Na jakési spektrálnosti rozverného Elvise a tajemně temného Glenna Danziga. A nebo jinak. Pochopili byste hororovou teatrálnost Alice Coopera, kdyby vás Falco svou oslizlozstí nevnímal jako vaši další przněnou milenku v masce na maškarním bálu? Tahle kapela jede na avantgardní ošklivosti klasiky a nebere si servítky před svátostí rocku. To je silná stránka týhle divno rockové kapely, ale zároveň její slabina. DUN FIELD THREE jako kdyby při veškeré snaze být co nejvíce avantgardní zapomněli na obyčejnou písničku. Jsou zajímaví, jsou skvělí, ale nějak opomněli stvořit skutečný hit, který se jim kolikrát doslova nabízí v každé písničce.






ZAPRUDER - Zapruder (2018)
Hodnocení: 7/10

Normálně při prvním poslechu této kolekce posměšných písniček moderní době agresivní se mi vyloženě nabídl název kapely sám. Co je to za prudu ten ZAPRUDER? Už jen obal alba s rybičkami se žaludem místo hlaviček a se žábrama dává tušit, že nepůjde o nic extra normálního a fakt se dá s trochou nadsázky říci, že tohle je hodně drsnej pop. Tahle francouzská kapela se s tím nemaže a tlačí do hlav metalcore, které oprudí zadnici všem metalcoristům, neboť jejich přístup k tomuto trendu je veskrze avantgardní a nabízí alternativu, kterak z bludného kola ven do jiného bludného kola. Výborná elvisovská ztřeštěnost „Leaving Montreal“ buď pochválena za svou relativní neotřelost. Zajímavě zní i doprovodné přihřáté vokály alá BeeGees i zapojení saxofonu v některých skladbách, nemluvě o industrial noisovém hlomozu v závěru velmi povedené „Martin Bell“. Na první pohled mě zaujal název skladby „Dracula Love Hotel“, ale tady bohužel je zajímavý jen ten název. Poslech tohoto alba mi fakt dal zabrat, ale stálo to za to. Rozhodně se tohle lehce avantgardní metalcore album nevyplatí odsuzovat po prvním poslechu. V původním bodování jsem byl mnohem níže a možná kdybych tohle album ještě chvíli poslouchal, tak by bylo ještě vyšší. Myslím, že ZAPRUDER jsou hodně nadějnou kapelou, která má co nabídnout, když vynechá nějaké zbytečné kostrbatosti ve své tvorbě.






DRONTE - Quelque Part Entre La Guerre Et La Lâcheté (2019)
Hodnocení: 7/10

DRONTE je spíše kapela pro rockové intelektuály. Jejich tvorba je až troufale promyšlená. Jazzové experimenty se mísí s art rockovou atmosférou a metalovou tvrdostí. Čistý vokál (těch tu je málo) přechází v recitativy (ty tu dominují) a death metalový řev. Rovnocenným nástrojem k těm tradičně rockovým je saxofon. Možná tohle album trochu nadhodnotím a dám sedm, protože je tohle album fakt hodně zajímavý. Má co nabídnout všem těm, co nemají rádi alba, jejichž hodnota je po prvním poslechu vyčerpána jako bankovní účet při první zlatokopecké lásce. Nápaditost je kapele vlastní a umí pracovat s výrazivem, které je jim nabízeno a navíc DRONTE mají cit pro zajímavou dramatičnost. Na můj vkus je ovšem tohle album svým způsobem až moc vláčný a většina písniček až moc dlouhá. Ovšem milovníkům experimentální rockové muziky jej můžu vřele doporučit.






REFLECTOR - Turn (2019)
Hodnocení: 7/10

Je to pomalý a je to nudný, přesto to má něco do sebe. Rakouská kapela REFLECTOR hraje doom metal v takové té současné stoner sludge podobě a zkráceně tomu říká dark rock. Dřevně dunivej zvuk podlazených kytar, který může v některých pasážích připomínat zvuk kytar Obituary, se mísí do líně vlekoucích se, relativně nenápaditých bicích, aby podpořily pološeptanej vokál. Na poslech je to dobrý, ale když kapela zrychlí jako třeba v „Grim Reaper“, tak to má fakt šťávu. Nesranda ovšem je, že oni v té pomalosti umí ještě víc zpomalit. To potom ten kostlivec na tradičně kýčovitém obalu má asi hodně špatný přesýpací hodiny. Nejvíce se mi na albu asi líbí odsejpající sabbaťárna „Islands II“, kde i ten zpěv je o něco výše posazený a je to skutečně zpěv. Ale ani zbytek písniček rozhodně nezapuzuji a to zrovna nejsem fanouškem tohoto žánru.






PRIMAL AGE - The Light To Purify [EP] (1999/2019)
Hodnocení: 7/10

Tak a zase jedna reedice. Tentokrát se to týká francouzské metalcore partičky PRIMAL AGE. Deadlight sáhli po jejich ípku až z roku 1999. Když vynechám to, že se s PRIMAL AGE vlastně setkávám poprvé, tak jsem neměl ani ponětí, že se již v oné době hrál nějaký metalcore. Samozřejmě, že ne tak úplně. Nějaké ty prazáklady budoucího metalcore tam jsou ze zpětného hlediska znát, protože ani metalcore nevzešlo z ničeho, ale zde se spíše jedná o melodický thrash death s ukřičeným vokálem. No a musím říct, že je to dobrý. Hodně dravý a správně melodický. Nejvíce se mi asi líbí písničky „Difference“ s chytře přímočarými punkovými vstupy. Řekl bych, že tahle reedice se vyplatí a pamětníci zajisté ocení i dobový zvuk.

Zobrazeno: 514x

Rock´N´Roll Hell


» Snůška mikrorecenzí XII (5.9.2019)
» Snůška mikrorecenzí XI (8.8.2019)
» Snůška mikrorecenzí X (28.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí IX (19.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí VIII (18.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VII (11.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VI (10.4.2019)
» Snůška mikrorecenzí V (16.3.2019)
» Snůška mikrorecenzí IV (13.1.2019)
» Snůška mikrorecenzí III (23.12.2018)
» Snůška mikrorecenzí II (28.11.2018)
» Snůška mikrorecenzí (3.11.2018)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Snůška mikrorecenzí VII | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist