PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Snůška mikrorecenzí IV




BILLYBIO - Feed The Fire (2018)
Hodnocení: 9/10

Tak tohle si teda nechám líbit. Hned první písnička „Freedom´s Never Free“ je neskutečně naštvanej a výbornej hardcore punk nářez. Jenže druhá „Feed The Fire“ je trochu někde jinde. Je trochu rock´n´rollovější a hlavně zpěvnější. No a potom už to jde na střídačku až do konce. Kdo má radši nasranej nářez, tak si může pouštět písničky s lichými čísly a kdo si chce i zahalekat, vsadí na čísla sudá. Jenže mně se to líbí tak jak to je, takže žádnou selekci provozovat nebudu, a v úvodu písničky „Untruth“ si můžete vychutnat i hip hop. Ovšem za nejskvělejší považuji závěrečnou „Disaffected World“, která by se dala označit jako hymnický hardcore punk. Mimochodem, zkuste si zjistit, kdo stojí za touto kapelou. Nápovědou je křestní jméno Billy a Bio je začátek názvu jeho domovské kapely.






THE VIRGINMARYS - Northern Sun Sessions (2018)
Hodnocení: 9/10

Když se podíváte na obal, tak věřte, že zde nejde o první signální, ale o poslední 3D signální z rockové Anglie v podání dua THE VIRGINMARYS. A asi postý se otřu o českou populární stálici MANDRAGE. Takhle by mohli znít, kdyby se dostali do puberty, trochu jim zhrubl hlas i kytara a mimo laciné lásky a ještě lacinějšího sexu by je třeba začaly zajímat ruiny duše toho za rohem, nebo emoce postřelených labutí z trhlého pohledu. Duo THE VIRGINMARYS je svým způsobem trhlé, ale rockovou dramatičnost svých songů dokáží vyšperkovat k naprosté dokonalosti. Lehce psychedelický song „For The Two Of Us“ je toho nezvratným důkazem a to nemluvím o „Blind Lead The Blind“. THE VIRGINMARIS jsou dramatičtí, ale zároveň je v nich i něco hororově komického. Tak něco jako Alice Cooper a jeho moderní kopie Marilyn Manson. Takže pro mě prozatím neznámá kapela sklízí můj obdiv a určitě omrknu i jejich předchozí tři alba.






I AM PARIAH - Procreate//Annihilate [EP] (2018)
Hodnocení: 6/10

No a máme tady debutové EP moderního heavy metalu z Velké Británie. Schválně píšu o moderním heavy metalu, i když ve své podstatě jde o mix nu metalu a metalcoru s příchutí thrash metalu. Ale v podstatě se mi jeví tvorba I AM PARIAH jako moderní heavy metal. Na tomto čtyřskladbovém EP se mi líbí spíše kratší písničky jako „Cult Society“ a „Heavy In Japan“, které svou jasnou stručností nejsou vnitřně rozpolcené. Oproti tomu nejdelší písničkou „A Place To Belong“ jako kdyby toho chtěla kapela říci moc najednou a ve finálním efektu se kdesi ztratila pointa. Jako debut to není špatný, ale do budoucna by to chtělo nejspíš si vyjasnit nasměrování.






BELLE MORTE - Game On [EP] (2018)
Hodnocení: 7/10

Symfonický gothic cokoliv je v mých uších poněkud zprofanovaná záležitost, s gothic music samotnou nemající zrovna moc společného a kolikrát do této žumpy skáče dobrovolně kdejaké nahnilé jablíčko. Bohužel mezi toto spadá i běloruská kráska BELLE MORTE. V případě jejího debutového EP se ve své postatě jedná o plačtivější verzi symfonického rock metalu, bez výraznějšího poznání tajemna či temnoty. Na druhou stranu ale musím říct, že se tohle poslouchá vcelku dobře. Tahle symfonika se netváří zbytečně pompézně a z celé nahrávky se line jakýsi folklórní nádech a to především ve vokálních plochách. Jelikož Bělorusko není zase až tak folklorně zprofanovanou zemí, tak se dá v případě těchto čtyř písniček mluvit i o jakési originalitě, která se vymyká běžným západoevropským tradicím. Když budu drze spekulovat, tak zpěvačka BELLE MORTE je z mého pohledu tak dobrá, že by byla možná nejadekvátnější náhradou za Tarju u Nightwish. Doufám, že tahle tlačenková kapela na tuto zpěvačku nenarazí, protože by díky beznápadité pompéznosti monster kapely klesla v mých očích o level níže. V každém případě jsem zvědav na připravované album BELLE MORTE.






FORDOMTH - I.N.D.N.S.L.E. (2018)
Hodnocení: 6/10

No, tak si vezměte pět písniček na padesát šest minut a už vám může být jasné, kudy peklo táhne. No a jestli si tohle pustíte, tak jste vážně v prdeli neláskyplných písniček. Pokud si někdo tipuje na doom metal, tak ho upozorním, že tohle by ještě šlo přát si vidět své příbuzné lkát na cizím hrobě. I ten funeral doom je oproti tomu slintající ubožátko. Tady kapela jede po spirále rovnou do epicentra pekla. Tenhle pomalu smrdící black metal je fakt na pováženou a člověk už musí přemýšlet, jestli kapela nezachází možná až moc daleko. V jádru věci se jedná o silné atmosferické album, který možná asi málokdo stráví.






CORPSEFUCKING ART - Splatterphobia (2018)
Hodnocení: 8/10

Tak tady by mohli jásat fanoušci Cannibal Corpse. Italští CORPSEFUCKING ART jsou plnohodnotnou náplastí na jakousi zamřelost při výměně zpěváků u této legendy. I když italští magoři se nedrží zbytečně moc jediného mustru a začleňují do své gore parády i prvky hororu. Ona nápověda je snad jasná z front coveru alba. Jenže se drazí Italové nebojí ani hnít v odpornosti jakéhosi slammingu. Vždyť si dejte předělávku „Staring Through the Eyes of the Dead“ od průkopníků gore death metalu a myslím si, že nebudete zklamáni. Já tuhle brutal death metalovou sebranku sleduji již delší dobu a mohu vám zaručit, že žádné z alb, která tahle kapela vydala, by vás nemuselo zklamat.






ENEFERENS - The Bleakness Of Our Constant (2018)
Hodnocení: 8/10

One man atmosférický soubor ENEFERENS ze Spojených států mě vcelku hodně zaujal. Jeho atmosféričnost se zakládá na fúzi black doom metalu, death doom metalu a pomalého pagan metalu. Ovšem nejde o nějakou tíživou depresivnost, i když se to album netváří zrovna vesele. Zde jde o jakousi esoterickou vznešenost dávno zapomenutého. Nejvíce mě bere nejdelší skladba na albu s nejdelším názvem „Weight Of The Mind´s Periapt“, v jejíž atmosférické mlhovině se dá navěky utápět. Oproti tomu třeba nejkratší „11:34“ je hodně příjemnou ambientní záležitostí. Závěrečná „Selene“ je druhou nejdelší skladbou na albu a má trochu svižnější charakter, nikoliv však bourací. Tohle je hodně povedené atmosferické album.






NYKTOPHOBIA - Fate Of Atlantis (2018)
Hodnocení: 7/10

Důvěra v pompézní zánik civilizace živlem nejživelnějším je melodický death metal, německé kapely NYKTOPHOBIA a jejich nového alba „Fate Of Atlantis“. No a jak se říká, že před ohněm utečeš, ale před vodou ne, tak by před tímto albem neměli utíkat fanoušci melodičtějších fúzí žánru smrtícího kovu. Album jako by mělo dvě tváře a těžko říci, která z nich je nebezpečnější. Písničky jsou vskutku živelné a skrze jejich hustotu neprojde žádnej dobrodruh. Ovšem melodie staví ony písničky do jakési pompézní atmosféričnosti. Prostě, když se utopit, tak s hrdou grácií. A ta jakási hrdost tomuhle smrtícímu albu vládne. Není to sice nic, co bych již stokrát neslyšel, ale NYKTOPHOBIA ty písničky podali nádherně.






LORDS OF THE TRIDENT - Shadows From The Past (2018)
Hodnocení: 7/10

Heavy metal jako kdyby byl posledních pár let pouze sprostým souslovím a nebýt pár heavy hrdinů z osmdesátých let, kteří dodnes vydávají kvalitní alba, tak by nové heavy metalové kapely neměly zrovna na růžích ustláno, ne-li by měly ustláno pod nimi. Mezi takové patří i kanadská úderka LORDS OF THE TRIDENT. No, co si budem nalhávat, z pohledu pamětníka zlaté osmdesátkové éry je tahle kapela tributem čehokoliv včetně Judas Priest, Saxon i Manowar. Jenomže z písniček na albu „Shadows From The Past“ je kurevsky cítit to heavy srdíčko a toho já si krutě cením v době rádoby umělců. To mi potom nevadí žádné klišé a kýče, kterých se kapela rozhodně nebojí, včetně samotné vizáže kapely a jejich vystupování. Tady musím odkázat na videa kapely, protože to není trapná marnost, ale skutečný heavy metal. Hodně povedený je duet s Brittney Slayes v „Burn it Down“. Oproti tomu mě zase až tak nebere písnička „Tormentor“. V každým případě je toto dobré album. Ovšem jelikož jsem si dal i starší záležitosti, tak musím říci, že novinka je přeci jenom o něco slabší než album „Frostburn“ z roku 2015.






THE CASUALTIES - Written In Blood (2018)
Hodnocení: 6/10

Tahle americká punkovka by mě asi přeci jenom více vzala naživo, kde by vynikala ona rebelantská živelnost. Z alba to jaksi není ono. Takhle na albu ta anarchie vypadá, díky relativně uhlazené produkci, až moc hezky. Tak hezky, až se mi písničky samotný zdají být nehezký. Jenomže ono to zdání ani velký zdání není. THE CASUALTIES vytáhli do boje hned s patnácti novými skladbami, které, i když jsou přiměřeně agresivní, tak zároveň budí dojem normálnosti. Takové tuctovější punk šmrdlání, bez nějakých výrazných momentů, které by dokázaly rozhodit sandál. Takhle těch třicet čtyři minut profrčí jen tak ledabyle kolem, jako kdyby se nechumelilo. Ovšem taková „What I Want“, tak ta by mohla někam na moshing párty.






CHAOSEUM - First Step To Hell (2018)
Hodnocení: 8/10

Nijak zvlášť nemusím ty screaming melodické kapely, takže metalcore jde více méně mimo mě. Většinou můžu u těch kapel pochválit dynamickou šlapavost, ale to je ve spleti jakýchsi podobností asi tak vše. Takže jelikož se nepohybuji v onom žánru jako červ ve vodce, tak tam těch opravdu zajímavých kapel příliš nevidím. No a potom přijde nějaká švýcarská debutující kapela CHAOSEUM a dá se říci, že vám vytře zrak. Samozřejmě ta šlapavá dynamičnost žánru je zachována a vlastně se kapela pohybuje v oněch záhadných podobnostech, jenomže jako by CHAOSEUM měli cit pro dramatičnost a jdou kolikrát až za hranice sebezapření. Nechybí ani krutá melodičnost a to ani v kytarových sólech, z nichž některé mají blízko k neoklasicizmu. Ovšem to pravé predátorství kapely se nachází ve vokalistce Lole, která svým dynamickým projevem dává znát, zač je toho metalcore loket. Ona umí krutě přitvrdit, ale nezachází do nějakých zbytečných screaming extrémů a už vůbec nedává v melodických pasážích průchod nějakým trapným žalozpěvům. A hitovky? Jednoznačně těžkotonážní „Blue Scorpion“ a potom i klihovka „Lilith“.






THE LIVING - Drinking From The Trough Of A Tyrant’s Piss (2018)
Hodnocení: 8/10

Post rock není žánr pro každého a to, co produkuje americká kapela THE LIVING, je vyloženě pro emocionálně vyzrálé jedince, protože u tohohle můžete o drinku jen snít a na tanečky můžete přímo zapomenout. Na albu jako kdyby bylo zachyceno vnitřní hroucení se pevně stojícího jedince. Taková malá soukromá apokalypsa sebevědomí, která se jen stěží dá popsat slovy. I když je post rockové album THE LIVING divně temné až prazvláštně depresivní, tak se zakládá na trochu světlejší skepsi indie rocku s trochou alternativy. Hodně se mi líbí skladby „Vivaldi“ a „Stab“. Jako velmi povedený na tento žánr se mi jeví i front cover.

Zobrazeno: 869x

Rock´N´Roll Hell


» Snůška mikrorecenzí XI (8.8.2019)
» Snůška mikrorecenzí X (28.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí IX (19.6.2019)
» Snůška mikrorecenzí VIII (18.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VII (11.5.2019)
» Snůška mikrorecenzí VI (10.4.2019)
» Snůška mikrorecenzí V (16.3.2019)
» Snůška mikrorecenzí IV (13.1.2019)
» Snůška mikrorecenzí III (23.12.2018)
» Snůška mikrorecenzí II (28.11.2018)
» Snůška mikrorecenzí (3.11.2018)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Snůška mikrorecenzí IV | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist