PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Snůška mikrorecenzí 2




MEKA NISM - The War Inside [EP] (2018)
Hodnocení: 8/10

Hlavně neříkejte kapele Arch Enemy, že existuje nějaká zpěvačka Meka, až ta jejich otěhotní a nevejde se do těch nablejskanejch rób. Jenže zpěvačka kapely MEKA NISM by mohla nahradit i vokalistku z Lacuna Coil, až ji přestane bavit být přitažlivě slizce psychotická. Zpěvačka Meka vládne širokým spektrem hlasových projevů, od operního po death metalový a fakt jako by měla dar od boha. No a její kapela disponuje funkční nápaditostí, kde kombinuje vypráskané melodie s burácejícími riffy a hutnou dynamikou. Kapela sází na experimentování s jednotlivými metalovými výrazivy a jde jim to fakt dobře. Škoda, že EP „The War Inside“ je tak krátké. Kdo má rád poněkud tvrdší alternativní metal, tak by se téhle kapele nemusel vyhýbat.






DRH - Thin Ice (2018)
Hodnocení: 7/10

No, tak to jsem teda hodně přemýšlel nad tím, co to asi může být ten jazz metal. Ono teda se za tím objevuje, že se jedná o progresivní metal, ale na to já nehraju, protože se jakousi pokrokovostí ohání kdejaká zastydlina. Jenomže debutové album „Thin Ice“, francouzské kapely DRH, je teda fakt maso. Je to jako halucinogenní opera o tom, jak Fúrie asistují u porodu. No a z tohohle by otěhotněl kdejakej kovanej metalista. Dost často je to spíše jazz než metal, kde hraje hlavní slovo saxofon. Jenže on hraje hlavní roli i v těch bezútěšnejch metalovejch partech. Hlavní roli hraje opravdu saxofon a na zpěv můžete okamžitě zapomenout. Ale i ostatní nástroje nesou svou nůši exhibicionismu. A spíše než slovo progresivní bych použil slůvko extravagantní, čímž rovnou naznačuji, komu je tahle nahrávka asi určena.






REPRISAL - None Survive The Sun (2018)
Hodnocení: 8/10

Když melodickej death metal, tak rozhodně s anglickými REPRISAL. Někteří se snaží smrt ve své zvrácenosti svou melodikou povýšit na něco ušlechtilého a dělají z death metalu jakési emo omalovánky. Jenže ona ta smrt může být tak nanejvejš milosrdná, ale pořád je to jen smrt, nad kterou se všichni bojí debatovat. Takže pořádně žhavé melodie a zabijácká rytmika s kvalitně uřvaným vokálem a není co řešit, zvláště když písničky zdobí kvalitní heavy kytarová sóla. Agresivní návaly sražené krve s příchutí thrashingu do hlavy jsou u REPRISAL naprostou samozřejmostí a můžete si dovolit i výlet do kosmu. To jen tak na okraj, protože mojí nejoblíbenější bezprizorní hitovkou se stává zabijácká písnička „Cannibal Cosmos“.






ABSOLUTION - Confessions Of The Iniquitous (2018)
Hodnocení: 6/10

A opět death metal z Anglie. Pěkně povedenej obal, jen se pokochat. Ovšem muzika je trochu taková tuctová. Album „Confessions of the Iniquitous“ by mohlo zajímat třeba fanoušky Slayer nebo Vader a dalších, spíše přímočarých náklepů se sklony k paní smrti. Akorát že ABSOLUTION mají zařazenej trošičku jinej rychlostní kvalt. Bejt ty písničky o malinko rychlejší, tak bych při té svižnosti promíjel i tu relativní monotónnost. Jenomže ABSOLUTION mají zařazen takový rychlostní stupeň, kterej sice nebrzdí death metalovou dopravu, ale zároveň na té death metalové, rovné a přehledné dálnici bez konce není žádným velkým zpestřením výletu nezvratného osudu. Ovšem díky takové „Shallow Graves“ je relativní šance, že se k tomuto albu opět někdy vrátím.






CITY MAZE - Lifestyle [EP] (2018)
Hodnocení: 8/10

Tak tomuhle já říkám prosperita životního stylu zvonivé švédské oceli. Kapela CITY MAZE možná nemá fantazii ani vkus a jejich písničky jsou prolezlé brouky z Liverpoolu, ale prostě tenhle alternativní rock baví. To ovlivnění legendárními Beatles je takřka nepřeslechnutelné a totálně nekreativní kapela sama se netlačí do nějakých zbytečných rockových ostrostí. Nemusíte hned všechno nařezat na nudličky, když stačí dloubnout tvrdým loktem a to hned čtyřikrát. Sice to v úvodu „The Roof Top Boy“ trochu metalověji zaduní, ale vrátí se to k popěvkům, které jsme byli zvyklí poslouchat od Péti Nagyho i s jakýmsi popovým postojem. Řekl bych, že díky jakémusi nevkusu kapely CITY MAZE jsou čtyři písničky naprosto dostačujícím vzorkem. Ale vcelku by mě zajímalo, jak by na mě působilo plnohodnotné album těchto písniček.






ZERO DOWN - Larger Than Death (2018)
Hodnocení: 8/10

Na americký heavy metal mám tak trochu ne zrovna pozitivní názor. Jenomže člověk musí své názory občas tak trochu přehodnotit. Zvláště když narazí na album „Larger Than Death“, nějakých doposud pro mě neznámých ZERO DOWN. Takže žádná nasládlost s lakovaným načančáním se nekoná. Jenom těžce tvrdošijné riffování a heavy metalová hutnost je zde samozřejmostí. Možná, že se ZERO DOWN drží trochu zbytečně při zdi v nějakých rychlostních závodech a sázejí především na střední tempa, ale dávají jim skoro nechutnou, temnou atmosféru a to já krutě rád. Řekl bych, že tady by si mohli ujíždět fanoušci Accept nebo Saxon, ovšem v dynamice Megadeth. No a tahle kapela začínala jako ska punk metalová sešlost. Tomu se snad ani nechce věřit.






BLOOD OF SERPENTS - Sulphur Sovereign (2018)
Hodnocení: 7/10

No, tak letošní Ježíšek vám to teda nařeže. Teda pokud si domů pustíte švédskou obludu BLOOD OF SERPENTS. Jejich druhé album „Sulphur Sovereign“ je neskutečně hladové a mimo dychtivých, malých dětiček sežere vánoční stromek i s ozdobami a i s kabelem od elektrických svíček. Masakrální devastačnost vyvrhelovská. Death, thrash, black to všechno v jednou metalovým rychlíku, směřujícím nekompromisně plnou parou do pekel. Ono by se dalo říci, že je to tak trochu tradiční nuda, jenže tady si krutě cením vášnivé žhavosti a autentičnosti pekla. Prostě dobrej mazec pro zabíjení vánočního kapra. Jenže pozor, chcete řízky a ne sekanou. Takže ti, jenž mají v oblibě si pouštět o Vánocích třeba Dissection, mají k dispozici další inspiraci pro požehnání dárků nedárků.






DEFECAL OF GERBE - Discolocauste: 2005-2018 - The Full Shit So Far [kompilace] (2018)
Hodnocení: 7/10

No a máme tady kombinaci krutého zla a grotesky. Co taky ovšem čekat od gore grindové kapely, že? Francouzští DEFECAL OF GERBE doposavad nic plnohodnotného nevydali, takže vypouští do éteru kompilaci skladeb z jejich třináctiletého krveprolévání. Tady je fakt vidět, jak některé kapely naprosto serou na nějakej vývoj. Za těch třináct let se prostě kapela nenaučila nic, než jenom dělat bordel. Jenže dělat bordel kvalitně se taky cení a je mi jedno, jak se bude červenat antipornista již jenom při přečtení názvu skladby „Cunt Caviar“, což by měla být ochutnávka před plnohodnotným albem, kterým nás chtějí tito Francouzi oblažit příští rok. Rozhodně tedy neočekávejme taneční arénu plnou sraček, ale krutě hustej brutal masakr.






ICARUS WITCH - Goodbye Cruel World (2018)
Hodnocení: 6/10

Jo, není každej den posvícení. Tak mě napadá, jestli nějaké kapely vůbec budou to posvícení mít. Třeba jako americká heavy metalová kapela ICARUS WITCH. Setkávám se s nimi prvně. I když jejich album „Goodbye Cruel World“ je již pátým v pořadí, tak si asi nejsem jist, jestli se k jejich starším emisím budu chtít vracet. Ne že by poslech tohoto alba byl pro mě nějakou výraznou ztrátou času, jenomže jakási antibudovatelská rebelie zde není a ze všech písniček zní jakási power metalová navoněnost. Přílišná vstřícnost posluchačstvu, tak to je to, co mi vadí. Nemohu říci, že by to bylo přímo odporně vtěrné, ale jistý druh podbízivosti je v tom cítit. A to i díky učesanýmu zvuku.






CEEKAY JONES - The Introduction Of Mr. Jones (2018)
Hodnocení: 7/10

Tam, kde svou ostrou hranou olizovali v sedmdesátých letech tupou hranu ležérnosti Whitesnake, Alice Cooper, Meat Loaf a i třeba Led Zeppelin, tak tam je jaksi písničkář CEEKAY JONES. Ležérní první pomoc dýchání rockových úst do rockových úst. Jenže irelevantní rocková zastydlost je prošpikovaná gramcem s hip hopovou blažeností s blues nádechem i s dechovými nástroji. Tu pohotovost v dobrém slova smyslu narušují povedená ostrá kytarová sóla. Je to jako snít postaru o novém světě. Toho nového světa tam zase není až tak moc, čiže starci nemusí žešedivět více, než je potřebně nutné a mnohým se může vybavit i film 9 a půl týdne, takže Joe Rocker. Kdo tohle rád i bez sexuchtivé blondýnky, tak dobrá pohoda.






MOAB - Trough (2018)
Hodnocení: 8/10

Narazit na něco z doom metalových luhů a hájů, co se svou pomalostí vleče do pekla, není zase až takový problém, ale aby ty písničky byly i dravé, tak to teda klobouk dolů. I taková legenda doom metalu jako Cathedral přebírala bez ostychu vše, co se dalo od Black Sabbath. Momentálně by někdo mohl plakat na stoner metalovém hrobě, ale ten je pro mě spíše hraním si s relativně dřevním zvukem. MOAB mají spíše pěknou kocovinu z psychedelického období dřevního hard rocku s moderním pojetím.

Zobrazeno: 414x

Rock´N´Roll Hell


» ТИРАН (TIRAN) - Tři recenze v jednom thrash metalovém boršči (1.12.2018)
» Snůška mikrorecenzí 2 (28.11.2018)
» Snůška mikrorecenzí (3.11.2018)
» THE 69 EYES: multi-recenze (17.10.2009)
» DIARY OF DREAMS: multi-recenze (12.10.2009)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Snůška mikrorecenzí 2 | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2018. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist