PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

Jaroslav Hutka - 100 let (2018)


Pražské vydavatelství Galén, do jehož útulné prodejny se vždycky rád vracím, dovede standard povýšit na luxus, z luxusu učinit klenot a z hovna uplést bič. Mainstreamem valící se lavina hysterie, rádoby erudovaných odborníků, řvoucích, že Hutka je zapšklý kokot, nemající už co nabídnout, žijící ze zašlé slávy, který nyní dokáže už jen nadávat a přát druhým jenom to nejhorší, totálně a dost možná záměrně zastiňuje skutečnost, že právě Galén vydal další desku toho právě „zapšklého Hutky“, ve které autor prezentuje svůj pohled na novodobé dějiny i současný stav naší země a v jejím přidruženém, papírovém dodatku osvětluje svoje duševní pochody.
V devadesátých letech podstoupil autor dobrovolnou, tvůrčí mumifikaci, avšak mistrně dokázal pro případné zájemce oprášit svou bohatou zásobu zkamenělin. V umělcově duši však nelze tvořivé touhy mumifikovat nadlouho. Po čase se tedy pozvolna vrací i Hutka s novými nápady a písněmi, nutno podotknout, že nenuceně a nespoutaně. V oněch návratových časech napíše mimo jiné i pár historicko-politických, nebo sociálně kritických textů. Čas plyne, společenské klima houstne a tvůrcova duše zpracovává další podněty, z nichž se rodí nové texty.
Sám protagonista nachází v „otevřeně politických textech“ jistou dávku trapnosti, ale dokáže nám mistrně odůvodnit jeho osobní potřebu věnovat se právě takovýmto tématům. Oněm za ta léta nastřádaným tématům doposud chyběla celistvost a koncepce. Letošní tvůrcova spolupráce s Post Bellum (www.postbellum.cz) a stoleté výročí od založení našeho samostatného státu dává impulz k takové komplexní sumarizaci. Nahrávka vzniká letos v létě a Galén její nahé tělo opět obléká do skvostného kabátku. Ve finále nabízí opět přepychový digipack s výstižnou ilustrací obalu, již zmiňovaným, do detailu vysvětlujícím, Hutkovým sleevenotem a úplným zněním všech, na desce obsažených, textů.
S některými názory autora se ztotožňuji a s jinými absolutně nesouhlasím. Tak to v životě chodí a Hutky jsem si vždy jako osobnosti vážil i přes mnoho názorových nesouladů. Dokonce chápu některé kultivované názory jeho oponentů o těžké káře samolibosti, kterou protagonista tlačí před sebou. Mohu říci, že taková kára samolibosti je, pro svobodu i zachování si vlastní mravní důstojnosti, potřebná. V první řadě tak nějak souhlasím s jeho pohledem na Národní obrození, které zplodilo pouťový kýč umělé radosti, ale nějakou obrodu, natož národa, nezpůsobilo. V příměru: To je jako kdybych dnes tvrdil, že největší restaurátor naší lidové kultury a slovesnosti je Šlágr TV a největšího, nynějšího národního buditele představuje Jarda Soukup s těma jeho kauzama a debatama… Dále mi přirostly k srdci jeho názory na submisivní konjunkturalisty Beneše a Dubčeka, protože ani pro mne neznázorňují žádné lumeny, tím méně pak hrdiny. Oceňuji vyzdvihnutí stále tabuizovaných témat chudoby, hypotéčních pastí, sociální beznaděje… Nelze se však identifikovat s Hutkovým černobílým vnímáním některých skutečností. Především glorifikace, místy až žbožšťování, jeho kamaráda Vency a naproti tomu celková dehonestace Miloše, kterej asi kdysi chtěl být Hutkovým kámošem, ale nakonec mu to nějak nevyšlo, mi přijde v důsledku přinejmenším úsměvná, protože: Spojení „Miloš a Zubatá“ ve mně nějaké mdloby nezpůsobuje. Naopak, zastoupení zubaté, která nám v textech interpreta připomíná, že jsme nedostali život na zkoušku a nikdo z nás nezůstává na světě věčně, mne vždy přitahovalo. Také respektuji vymezení se proti názorům a činům vybraných vlivných osob, bez ohledu na to, jestli s daným názorem souhlasím, nebo ne. Na svůj názor máme všichni právo, proto respektuji téměř každý, byť sebejadrnější, umělecký projev. Osobně mě spíš zaráží fakt, že Hutku přepadá stud za prezidenta, mimo jiné i proto, že dotyčný současník hulí a občas se napije. Venca přece taky hulil ostošest a taky se rád napil, to se všeobecně ví. Nakonec ho položily následky jeho zhýralého životního stylu a skutečnost, že v posledních letech života striktně sekal latinu, mu asi už moc nepomohla. Takže u jednoho se jedná o závažný prohřešek a u druhého je to v pohodě??? A ta chudoba, hypotéční úvěry, sociální vyloučení – prý obraz Klausova a následně Zemanova státu. Hmmm… Takže ten proces zadlužování a desocializace rodin, postupně odsunutých na okraj, nezapočal už v devadesátých letech, když na hradě seděl Venca? V souhrnu tedy vyjadřuji nesouhlas s Hutkovým měřením dvojím metrem, ale je to taky to jediné, co obsahové stránce desky vytýkám. Při poslechu písně "Domov" bych se tvůrce s jistou dávkou pokory rád zeptal, kolik uprchlíků už teda ubytoval u sebe doma (?)
Přejděme k muzice. Z Veitových kompozic, které dokázal Hutka tak příjemně melancholicky interpretovat, mě vždycky nádherně mrazilo. Nejinak tomu bylo u písní kompletně napsaných samotným autorem. Stejné pocity provázejí i dnešní reprodukci, což považuji za výborné. Nelze vrátit čas. Hutka chytil kdysi do ručky nějaký moribundus, což jeho hráčskou techniku dost ovlivnilo. Proto je škoda, že už od něj naživo neuslyšíme naprosté suicidal black metal kulty "Soudili synečka" či "Milý s milou", nebo doomovou duchovní osvětu "Městečko Jihlava". Každopádně o to víc ho ctí, že dokázal kytaru znovu vzít a navodit u svých posluchačů stále podobné pocity. Zbytečné k tomu psát více. Zkrátka dominantní, originální a nejpodstatnější, charakteristické rysy zůstaly zachovány. Do díla mi nádherně zapadají i některé umělcovy starší texty jako "Lidé dvacátého století", "Měsíční gáže", nebo "Moderní doba". Pokud by některý z nich byl do playlistu nosiče zařazen, jistě by jeho konečný výsledek pozvedl. Těší mě skutečnost, že jsem si desku pořídil, pokládám jí za dobrou, doufám, že chápu její význam a rád se k ní určitě čas od času zase vrátím. Nutno však zdůraznit, že charakter díla považuji více za vypovídající, než umělecký. "Rozpité barvy" mě před rokem úplně posadily na prdel, což v tomto případě nehrozí, ale asi ani hrozit nemá.
Závěrem chci vzkázat všem těm chytrákům a kritikům, že i dnes existují nezávislí tvůrci, kteří upřednostňují obsah sdělení a sobě stanovený, morální kredit před prvoplánovým ziskem. Proto ony existence necítí potřebu psát podlézavé, technicky rýmující se cajdáky a komponovat veselé, jedovatě sladké, líbivé melodie. Prosím, pamatujte na to před vynesením Vašich "zaručeně objektivních" soudů, srovnáváním s nesrovnatelným, nebo neopodstatněného nařčení. Ke zjištění podstaty věci poskytuje zrovna Hutka nadlimitní prostor (www.hutka.cz).

Zobrazeno: 387x

Podzemní Hluk


» Jaroslav Hutka - 100 let (2018) (1.10.2018)
» Radim Hladík, Jaroslav Hutka, Jan Hrubý, Petr Přibyl - V rozpitých barvách (2017) (9.5.2017)

PŘIDAT KOMENTÁŘ

12.10.2018 (21:23)

Punkoiar: Recenze díla post-beatníka, který je nepochybně spjat s raným Blue Effectem a patří do ranku tzv. "druhé kultury", jehož píseň hrají dnes i Master´s Hammer, mi k HMB naopak dost sedí. V neposlední řadě se dost Hutkových písní dá s klidem označit za, byť akustický, doom metal, nebo suicidal depressive black metal.


11.10.2018 (07:20)

Dobrý, akorát mi to moc nesedí na HMB.


Článek | Jaroslav Hutka - 100 let (2018) | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2018. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist