Nevím teda, jak kdo to má nastavený, ale pro mě je rocková muzika prostě kytarovou záležitostí.
Ne že bych měl něco proti klávesám, protože oni dokáží dát písničkám správný šmrnc, ale prostě
není nad to, když zařinčí elektrická kytara. Ale stojí-li za nějakým projektem hráč na klávesové
nástroje, tak mě přepadá tak trochu skepse. Rocková historie již prokázala, že když klávesáka
posedne egoistický démon jeho skladatelské dokonalosti i jeho hráčské dovednosti, umocněné možnostmi
zvukového rejstříku jeho nástroje, tak z toho kolikrát vzešel pompézní patos, který již s rockovou
muzikou měl pramálo společného. To se naštěstí netýká bezejmenného debutového alba italského projektu
STREETLORE. Za tímto projektem stojí jistý Lorenzo Nava a ten svému egu nepovolil žádný rockový
kolaps. Na každé jeho písničce se vždy autorsky podílel i někdo další a jedna z těch písniček na albu
dokonce není z jeho pera a přitom se nejedná o předělávku. Na výsledné podobě alba se potom podíleli
hned tři producenti. Toť známka toho, že si Lorenzo nehraje na hudebního boha a jde mu především o
písničky. I když na druhou stranu jsem zase až tak daleko od pravdy nebyl, neboť toto album může zatvrzelým
rockerům znít jako pop. Toto označení se ovšem nezabývá albem z pozice posměchu, nýbrž jako faktem
takovým. Již při prvním poslechu první písničky "Brothers" a potom i u některých další písniček,
jsem se totiž vrátil do dětství, kdy přes železnou oponu toho k nám z kapitalistické kultury mnoho
neproniklo. Přesto byl v televizi vysílán pořad "Písničky s obrázky" věnovaný zahraničním, patrně méně
závadným, umělcům, kde se vcelku často objevovali právě italští interpreti. Jména se mi za tu dobu jaksi
vykouřily z hlavy, ale na dvě si v trochu jiných souvislostech přeci jenom vzpomínám. Jednou byla pop
rocková zpěvačka Gianna Nanniny, jejíž bratr byl pilotem formule jedna. Tou druho potom byla zpěvačka
Bonnie Bianco, která se mi do paměti zapsala rockovou pohádkou "Cindy", což byla tehdy taková moderní
podoba Popelky, pro kterou složila nějaké písničky a sama si v ní střihla hlavní roli. Podobnými
šlágry z osmdesátých let musela malýho Lorenza školit jeho babička, protože já to tak nějak v těch
písničkách STREETLORE slyším. Třeba jsem mohl zmínit i u nás profláknutého Drupiho, jenomže tenkrát
chlapi i v tom popu byli za tvrďáky, což se v případě vokalistů na tomto albu říci nedá. Ano, na tomto
albu nazpíval každou písničku pokaždé jiný zpěvák. Teda až na jednu, které se zhostila zpěvačka. Ovšem
všechny písničky mají společného jmenovatele a tím je jakási líbivá písničková pohoda. Žádné divoké
bouření. Prostě taková uvolněnost, se kterou uměli přijít i Kiss, Magnum, Rod Stewart, Bryan Adams
či Metat Loaf a taková "Aeglos"vyznívá, díky zpěvákovi, jako nějaká zapomenutá balada Bon Jovi. Ono by
se balo říci, že díky oné všudypřítomné pohodě jsou ty písničky na jedno brdo, ale každý z vokalistů dal
tomu svému songu punc jedinečnosti. Ovšem, je mi blbý to takhle říci, ale nejvíc se mi líbí "Shadows And
Lies", kterou právě nazpívala zpěvačka Sue Willetts, neboť se do svých partů, narozdíl od svých mužských
protějšků, trošku dynamičtěji opřela. Kdyby někdy v budoucnu chtěl Lorenzo stabilizovat sestavu kapely,
tak bych mu doporučil právě tuto zpěvačku, která mě nejvíce zaujala. Jenomže nemohu říci, že by mě nějaká
z písniček na albu nezaujala. Ty písničky jsou prostě povedené a dokážu si každou jednu z nich představit
v rádiovém vysílání. Kdyby ovšem v rádiu takové písničky hrály. Na to těm písničkám schází stoprocentní
rádiová hitovost a kdyby ji měly, tak si nejsem jistý, jestli bych je neodsoudil ze vtěrnosti. Písničky
též vkusně doplňují povedená kytarová sóla a ani Lorenzo se svými černými a bílými klapkami nic nezkazil.
Ukočíroval své skladatelské ego, takže se na albu nenachází žádná nepatřičná instrumentální záležitost
a ani ho snad nenapadlo zneužít možností zvukového rejstříku svého nástroje a drží se obdobných zvuků, jakých
využívali, pominu-li ten pop, i takové rockové celebrity jako Alice Cooper, Ozzy nebo Lita Ford. STREETLORE
vydali album pohodových písniček, které v žádném případě neurážejí. Na divokou párty ale tohle album
netahejte. Ovšem nic nezkazíte, když si jej třeba pustíte pro romantickou pohodu ve dvou.
Přidáno: 21.1.2023
