Když jsem při nedávno vydaném kompilačním best of albu "Looking Back", ansámblu WINTER, pronesl,
že tímto vydáním strůjce veškerenstva Markus Winter nejspíše uzavírá jednu kapitolu svého projektu
a začíná novou éru kapely, tak jsem ještě netušil, jak velkou pravdu mám. Jenom jsem tu pravdu
myslel trochu jinak a sám teď trochu zírám, jakej jsem prorok proti své vůli. V promo materiálech
i na front coveru alba je uvedeno tradičně WINTER, ale na hřbetu digipacku je napsáno MARKUS WINTER.
Možná náhoda, ale promo list již před slovem rock neobsahuje ono kouzelné slovíčko dark. Ještě při
pohledu na front cover, kterému byl patrně předlouhou obal DVD k filmu Ghost Rider s Nicolasem
Cagem, doufám v poslech temných songů rockových. Ale tak trochu bohužel, Markus se vydal cestou
skoro obyčejného rocku, jako kdyby se vzdal všeho dosaženého a dobrovolně se chtěl stát jedním z
mnoha. Mně se totiž tvorba WINTER líbila, ale nikdy jsem neprohlašoval, že Markus je skladatelský
génius. On si prostě jenom uměl pohrát s tou temnotou uvnitř rockových písniček, což mi na novém albu
poněkud chybí, takže nemohu zakrýt jisté zklamání. Ovšem Markus se rozhodně nevydal na nějakou
sluníčkovou dráhu komerční hvězdy a ta minulost v něm prostě je. Starou podobu WINTER tím trochu více
evokují titulní "Fire Rider" i "Rough Love", s jakousi nostalgickou náladou a povedeným refrénem. K
těm temnějším skladbám lze přiřadit povedený teatrální, téměř hororový duet "Never Again", kde
Markusovi zdatně sekundovala zpěvačka Angelina Delcarmen. Jinak Markus dříve docela sázel na ostré
kytary, ale nyní z nich trochu slevil a větší prostor místy dostaly klávesy. Jedinou ostře rockovou
písničkou na albu je pouze "Lost In The Ice" a ta je hodně chytlavá. Jinak se ale Markus drží na albu
jákýchsi vnitřně emocionálních nálad po vzoru rockových osmdesátých let, s inklinací k prog rocku
a art rocku. V tom je sice autor písniček sice hodně silný, ale trochu jako by se vše motalo dokola.
Zvláště, když album obsahuje šestnáct, ne zrovna krátkých, skladeb a délka celého alba je hodina a
sedmnáct minut. Tady by se dalo říci, že méně je někdy skutečně více. Možná trochu vyselektovat nějaké
méně zajímavé momenty by neškodilo a, i když je Markus dobrý skladatel, tak jako by mu někdy scházela
duchapřítomná soudnost. Taková "Pray" mi hodně nesedla a to především díky zpěvu, který je tlačen do
jakýchsi nepřirozených poloh, se kterými by mohl navštěvovat bar Modrá ústřice. Dost jsem si taky
oblíbil Markusova kytarová sóla, na která je ovšem v případě nového alba docela skoupý, ale to,
které se nachází v písničce "Into The Void", je naprosto brilantní. Největším hitem alba je patrně duet
se zpěvačkou Nera Manic "Under The Gun", což je vlastně předělávka písničky od The Sisters Of Mercy,
kterou je dáno jasně najevo gothic rockové poblouznění WINTER, i když tahle předělávka zároveň hází mou
slabomyslnost někam k Meat Loaf. Pořád ta citlivá gotika ve WINTER je a ozývá se tajemně nejenom z muziky
samotné, ale i z textové stránky. Povedenou záležitostí, i když jdoucí mimo ostatní skladby, je i
Elvisovská retro skladbička "You´ve Ben On My Mind", i s přidanou hodnotou v podobě rock´n´rollového
saxofonu. Ve finále, i přes prvopočáteční zklamání, musím usoudit, že WINTER opět vydali dobré album.
Otázka zní, jestli někdy vydají i dechberoucí album.
Přidáno: 13.11.2022
