Jo, to tenkráte byly časy. To tyčily se věže monumentálních chrámů až k nebesům. V nich
na posvátné půdě opilý varhaník bohabojné písně hrál a kol chrámů na půdě nesvěcené black
metal satanistů řval. To každý mladý rebel v těch časech šťastný byl, leč čas ke smůle
Boha i Ďábla vpřed pokročil a nové materiály si zotročil. To krásné věže z kamenů ručně
tesaných, jenž Bůh rád velebil a Ďábel ještě radši poničil, počaly zarůstat plevelem z betonu,
železa a skla. Krásu oblouků ovládla architektura ostrých hran. A netýkalo se to pouze
chrámů. Celá města podlehla asfaltovým pavučinám a skvostné klemby na pamětihodných náměstích
nahrazovány byly trojúhelníky a čtverci. Na svět vstoupilo zlo, o kterém se Bohu ani Ďáblu
vůbec nesnilo. Kdo teď tedy je celého světa pán, když ty dva odvěké rivaly společný smutek
opanoval. Holandští WESENWILLE již zrozeni byli do urbanistického pekla industrializace,
kapitalismu a moderny. To jejich řev nyní ulicemi zní a to již potřetí v řadě. A to vynechávám
smrtící inventuru prvních dvou děl v luxusním dvoudiskovém digipackovém nedávném vydání.
Oni teda díla vydávána pod francouzským labelem Les Acteurs de l'Ombre Productions jiné než
luxusní balení neznají, takže i novinka "III: The Great Light Above" je obdařena povedeným
digipackovým balením. Ovšem přeci jenom je důležitější onen řev městského black metalu,
který rozhodně nehuláká ze svahů zasněžených hor. V jakési prapoctatě se jedná o tradiční
blasting black metal, následující moderní francouzské mistry černobílých uměleckých děl.
A v tom řevu se odráží disonantní rebélie ticha od studených zdí přeplněných domů, přes
nevyschlé hydranty a kanály, k vybydleným továrnám, kde stádnost podřízená životem a prací
v betonových králikárnách již nepulzuje individualismem, ale zákonitostmi kolektivizace.
Tenhle black metal již není strůjcem plamenné hmoty, ale stává se nealchymistickým prvkem
moderního pekla, kde původní prahmota zemřela, aby uvolnila místo nové podobě kvality, která
při zkrácených intervalech transmutačních procesů zkracuje poločas rozpadu materiální jistoty
i psychologických pochodů. Sedmero, spíše delších hudebních, kousků tohoto alba obsahuje
jakousi black metalovou trojnost. Něco jako otec, syn a duch svatý, jenže trochu postavený
na hlavu. Ony skladby mohou totiž budit dojem avantgardy, ale přitom ne v podobě výsměchu ani
parodie. Vše je zde myšleno ve vší bolesti smrtelně vážně. Potom také WESENWILLE docílili
něčeho, o čem se jiným může jenom zdát. Ač se na albu nenechází ani jediný industriální
sampl či cokoliv jiného, s výjimkou minimalistických kláves, tak album přitom zní hodně
industriálně. A jakkoliv se to může jeviti nemístné, tak ve spojitosti těchto dvou bodů
trojnosti se nabízí podobnost k našim experimentátorům černého kovu Master's Hammer a to
zejména k jejich posledním dílům nesvatým. Jenomže potom tady máme tu třetí z trojnosti a
tou je nebezpečná blízkost k depressive suicidal black metalu. Tady si asi příznivci daného
žánru budou mým směrem asi ťukat na čelo, ale něco z tohoto zla v těch písniřkách je a dokážu
si představit, že při jejich studeně šedé deprimovanosti je někdo schopen se nejenom rozplakat,
i z některé té několikapatrové betonové opičárny skočit a stát se tak součástí neveselých
chodníků, vedoucích od domova k práci a zpět, aby poukázal na zkaženost embrionálního vývoje
intelektu. WESENWILLE jdou na novém albu ještě více na dřeň futurulogii, nečerpející ze
zkušeností předků ani svých dřívějších inkarnací a dokázali ještě více rozedřít již takhle
rozbolavělou duši, která ani v pekle nebude hořet.
Přidáno: 18.1.2023
