Italští špiňdírové THE SILVERBLACK jsou tak trochu nenapravitelní v olejových skvrnách. A pořád jim tak trochu nevěřím ono omílané, že se přeškolilo na ošklivé stvoření, které z káčátka na odstřel rychle vyvinulo svůj vlastní škodlivý zvuk v ropného dinosaura pod elektickým proudem, který vyplivuje extrémně chytlavé skladby jako sliny, jež vyzkratují nejbližší obvod i k nejvzdálenějšímu vypínači. Tak samozřejmě nelze přehlédnout, že tihle industriální nádeníci jsou se zvukem jinde, než spousta jiných, podobně směřujících kapel. Ano, v tomhle směru jdou, na rozdíl od industriálně mainstreamovývh kapel, do agresivního vyjádření žánru. Tady bych ovšem řekl, že THE SILVERBLACK nejsou tovární ozvěnou opuštěné manufaktury, která si stýská po údržbářích, zásahové službě proti odborovému hnutí, ani po záchrance rychlé pomoci při pracovním úrazu, který se stal o přestávce, při provozování nezávazného sexu. Jejich muzika mi připomíná volně běžící eskalátory s jasnou cestou. Ovšem na jezdících schodech architekt v rámci šetření vynechal pár míst, kam nenechal namontovat světla, takže i na čisté rovině z kopce vznikla temná místa a naopak i na těch dostatečně osvětlených místech zbylo místo pro stíny. Ano. THE SILVERBLACK jdou po jedoucích eskalátorech v protisměru, čímž získávají svou vlastní tvář. Ovšem tvář určitosti a to není dle mého úplně ta nejlepší tvář. Možná, že bych tvorbu THE SILVERBLACK spíše zařadil do fúze temného, trochu ředěného industriálu, dravého alternativního rocku a avantgardních háčků nočních můr, přicházejících za světla. Tady by se dalo říci, že spořivý architekt špatně osvětlených tunelů a eskalátorů nezapomněl na jakési zpestření cestujícím. Nad nejtemnější místa nechal rozvěsit disko koule, plné zrcátek odrážejících světlo i tmu. Plusem kapely jsou totiž jakési disko ozvěny z osmdesátých let a to především v refrénech, kde se všemožné hlasy od brutálního až po něco falzetového šikovně mísí ve schizofrenní směs tanečního hulvátství. Jenomže i tady, jako by roztančená páteř cestujícího diskofilního frátera dostala housera, tak nejlepší momenty v nejlepším končí a děti oleje jako by nemohly najít nádor na jeho varlatech. Jak by THE SILVERBLACK chyběl ten správný přístup ke skafandru. Jako kdyby se nedokázali ponořit více do hloubky, jak slibovali v promo papírech. Nebo se tam ponořují moc a díky sice agresivnímu zvuku, ale poněkud řídkému, se propadají dětské ztracené klíče až na jakési pevné dno nádoby pro nebezpečný odpad, kde je po chvíli pláče bez problému najdou. A to si myslím, že by neměly. Tahle muzika by měla bejt hodně hustá. Hustější než ropná skvrna, která svazuje ptákům křídla. A teď někoho skutečně odradím. To, že na albu zahostoval hned v úvodní „Judgment“ Burton C. Bell, známý z legendárních Fear Factory, tak to na atraktivitě alba moc nepřidá. Spíše je to takové to, jak už to bývá, máme na albu bombu hosta. Ale na druhou stranu. Jestli vás nudí tradiční manufaktura pro zneužívané analfabety mainstreamu, tak to dejte. Já zatím nedostatky kapele toleruji. Ovšem otázkou je jak dlouho, protože tohle by již přeci jenom měla být ostřílená a továrními větráky ošlehaná kapela.
Přidáno: 18.8.2022