Téměř do roka a do dne se po třech letech od vydání debutového alba „Misleading Lights Of Town“
hlásí o slovo se svým druhým sólovým albem „Outer Space“ VINCENZO GRIECO, což je italský hudebník,
skladatel a především kytarista, který působí v několika sešlostech a účinkuje v pár projektech.
Ale již na debutovém albu bylo jasné, že VINCENZO GRIECO nepatří do kategorie umělců, kteří chtějí
předvést v největším lesku své hudební umění a ukojit své muzikantské ego. On je totiž rockový
písničkář na pohodu. A s novinkovým albem se dá řešit, do jaké míry se jedná skutečně o jeho sólové
album. On je sice výhradním autorem veškeré muziky, ale na albu již nepůsobí pouze hosté, kteří
odehrájí pouze to, co jim bylo předloženo. Jak již rozšířený název na VINCENZO GRIECO AND THE EXOPLANET
napovídá, tak se již jedná o regulérní kapelu, která je schopná odehrát i regulérní koncert. A tak
Vincenza doplňují bubeník Piero Pierantozzi a baskytarista Giulio Giancristofaro, který má na svých
bedrech i vokální party. Navíc on je autorem veškerých textů na albu. No a je kolikrát znát, a to
především u hodně melodických žánrů, když si někdo sází slova do své vlastní huby, než když se
vokalista snaží zazpívat něčí představy. A tohle je veliké plus u VINCENZO GRIECO AND THE EXOPLANET,
neboť Vincenzo je hudební manipulátor, který dokáže čerpat inspiraci pro svou muziku z různých
zákoutí hudebních sfér, čemuž se musí uzpůsobit i vokální podoba. Ale to zvládá Giulio perfektně a
Vincenzo našel se svými členy kapely naprostou symbiózu. No a album nám otevírá dvojice skladeb
„Outer Space“ a „Assault Troops“, jejichž pojetí má hodně blízko k rockovým šedesátkám a sedmdesátkám.
Nebudu přímo říkat, že se jedná o psychedelickou pohodu, i když i ona je ve skladbách obsažena a
Vincenzo nikdy neskrýval svou náklonost k Jimi Hendrixovi, i když druhá jmenovaná má v sobě něco
bluesovosti Garyho Moora. Ovšem následuje trochu vzdušnější záležitost „The Sama Train“ s funky fluidem
a trochu hip hopovými slokami, která může vzdáleně připomínat Red Hoty. Po ní následuje tradiční
ostrá rockůvka „Motherless Boy“. No a že má Vincenzo blues v krvi dokazuje baladická „Morning Sun“, ve
které si zahostovala i zpěvačka Sara, která hostovala již na debutovém albu. A její hlas je ke slyšení i
v závěrečné blues barové pohodičce „On The Bridge“, což je hodně povedený duet. Další pocitovkou je
„Wicked Time“, po které nás ten manipulátor vmanévruje do živelnějšího funky rocku „Stop Talking“,
který zní jako kdyby Edie Van Halen hrál v již zmiňovaných Red Hot čili papričkách. Živější je i
„The Temple“, která je jakousi hard rockovou hymnou alá Deep Puple nebo Nazareth s příchutí street
rocku. Nejtvrdší skladbou na albu je dost ponurá „The Core Of The Sun“. Když se zmíním o front coveru,
tak to je taková moc klasická z nouze cnost, ale hodně se mi líbí minimalistické žluto černé řešení
bookletu. Celkově nové album hodnotím bodově stejně jako album debutové, protože Vincezo umí složit
hřejivé rockové songy na pohodu a i z celého alba čiší jakási správná uvolněnost, přesto mi je
debutové album o něco bližší, protože se v něm nacházelo povícero překvapivých momentů.
Přidáno: 13.6.2022
