Tak hřej, spolu se promilujem až ke hvězdám… Další porce svérázného bigbítu,
karlovarských ostřílenců, nabízí možnost volby. S vhodným protějškem se můžete
při muzice ATOMICu promilovat až ke hvězdám, osamoceni zpít do němoty, nebo jen tak
zpříjemnit den. S úderem druhé zimy od zrození vysněného debutu přichází pro všechny
zasvěcené velká neznámá, jedno velké "X" a Honzíček dostává od Marthyho předčasný
vánoční dárek. Velké díky!
Uxa má svoji Codu, Janecký stavbu kytar a ParadeMarche, Greguš firmu, Volf nevím,
co dělá, ale určitě též něco záslužného. Všichni maximálně vytížení posouvají svůj
klukovský sen na další metu. Z té neznámé klukoviny vyvstává značná dávka emocí a
znamenitá beatová tradice, místy neštiplavě opepřená prvky rocksteady, pub rocku, blues,
rock´n´rollu, či artového šlágru. Hudba s sebou vesměs nepřináší převratné novotvary,
avšak bují výraznými, zřetelnými nápady. Znovu opěvuji měkkost a lehkost znělých,
strunných nástrojů, nevtíravost přesných bicích a šarmantnost podtrhujících kláves, které
však v některých momentech dominují nad rámec. Texty předkládají „klasické Gregušoviny“,
jaké lze očekávat a vždy se na ně těším (lásku, ženské, rock´n´roll, veselé historky ze
života, radost z bytí, příběhy postavené na historickém, nebo bájném základu, osobitou
filosofii). Přestože mi nic do sebe nezapadá, celek působí promyšleně a koncepčně. ATOMICi
znázorňují encyklopedický příklad přírodního úkazu, plný úsměvných paradoxů. A tak si
Marthy, netající se svým anti-komunistickým postojem, vypůjčuje do úvodního songu verše
předního básníka prvorepublikové, rudé, umělecké frakce. Komplet končí obvyklým bonusem,
písní „Dívka s perlou“, která kapelu provází snad od samého začátku její existence, coverem
notoricky známého hitu maďarské Omegy. Pokud očekáváte srovnání s Brichtovým počinem v téže
věci, na obou výtvorech lze najít své klady. Provedení ATOMICu však účinkuje svou neumělostí
v kontextu doby jeho vzniku. Přichází na řadu zhodnocení obalu a jeho přidružených částí.
No, zase paráda a skvost, digipack epes rádes. Neoplývám znalostmi o výtvarném umění, nicméně
ten design vnímám jako nějaký technický pop art, funkcionalistický surrealismus, nebo tak něco.
Jednoduché, promyšlené, krásné, skromné, duševně bohaté, myšlenkově dojemné.
Největší přidaná hodnota „Ikska“ tkví v jeho upřímnosti, nevypočitatelnosti, radosti z tvořivosti,
slušnosti a umělecké lidskosti. Jeho největší a bohužel podstatnou slabinu slyším v té
vyžehlenosti. Kluci chtěli udělat co možná nejlepší desku a svého cíle svým způsobem dosáhli. Jenže
se snažili tak moc, až to celé přepiplali, přešlechtili. Ne nadarmo nám stará moudrost praví, že
někdy méně znamená více. Cítím zápal, energii, odhodlání, radost. Občas však někde postrádám
patřičný drive, rychlost a tah na bránu. Těm rock´n´rollovým flákům by také více slušel trochu
ušmudlanější zvuk, průzračná čitelnost mi k nim zkrátka nesedne. Navzdory uvedeným mínusům považuji
recenzovanou záležitost za výbornou, jež jednoznačně převyšuje třeba poslední zářez Olympicu.
Pro příště snad jen méně snahy a více rychlosti. Možná právě nastal čas k dalšímu posunu o úroveň
výš. Splitka, která mi už v metalovém/punkovém androši pijí krev, na ta v ranku tuzemského hard´n´heavy
zbožně čekám. Proto bych v budoucnu s nadšením přivítal společný kotouč ATOMIC / Coda / ParadeMarche.
No, uvidíme. Stručná charakteristika nakonec zní: Dobrá práce! Dospělá klukovina. Avantgardně
individuální pojetí bigbítu, v romantickém duchu, s výraznou vůní přirozené sentimentality.
A proč ne? Přeji kapele jenom to nejlepší do budoucna a už nyní mě zajímá její další směr.
ATOMIC jsou tady a jedou dááááááááááááál!
Přidáno: 9.3.2020
