Ležérní, neředěná dávka optimismu. Takhle by se dalo popsat album „Fingerprint“, hard rockové italské
kapely HOGS. On ten hard rock teda mám tady napsanej v promo listu, ale já bych HOGS hodil
spíše do vod rockových, ve kterých dělá kapela stejně decentní funky anarchii. Ne že by to funky
bylo nějakým výrazným elementem v hudbě HOGS, ale místy je tam vcelku cítit, stejně tak jako třeba
blues. Spíše bych měl říci, že se kapela nedrží striktně rockových tradic a jde si jakousi svou
cestičkou, i když šablonovitosti sloka refrén se tedy zrovna moc nevyhýbá. Prostě HOGS dělají
tradiční rockové písničky trochu méně tradičně. Třeba taková „Down To The River“ má hodně svou
pohodovostí co do činění s reggae. Oproti tomu taková „Stinking Like A Dog“ a hlavně a především
„Can´t Find My Home“ mi dávají hodně vzpomenout na Alice Coopera ze sedmdesátek, jenom bez
přidané hodnoty teatrálního hororového klistýru. Ono ve finále se o tvorbě HOGS dá mluvit jako
o ozvěnách minulosti a ty sedmdesátky jsou zde hodně cítit i s vlivem šedesátek, i když bez
zhulenýho efektu. V písničkách je cítit taková ta bezprostřední bezstarostnost. Důkazem jsou toho
i dvě balady „Jewish Vagabond“ a „Just For One Day“, z nichž druhá jmenovaná jako kdyby vypadla
ze zpěvníku, který pro dospělé flirtování napsal bluesový mág Joe Cocker. Tu podobnost mohou
vyvolávat i tak trochu pro jeho tvorbu typické doprovodné ženské vokály, ale ty se na albu
„Fingerprint“ nacházejí na povícero místech a taktéž navozují pocit oné bezstarostné pohody.
Jedinou trochu ostřejší písničkou na albu je „Man Of The Scores“. A teď se trochu pozastavím nad tím,
jak to album zní, neboť i v tom je onen optimistický poklid znatelný. Zejména tedy vidím velký plus v
tom, že si kapela nechala sestříhat zvukový kabát tak, aby jim opravdu slušel i za cenu, že někomu
bude znít album příliš plytce, až archaicky, bez moderní hutnosti, nebo dokonce nerockově. Základem
všeho je zpěv. Simone Cei není z těch, co by vyhrával Superstar a spíše by mu byla blízká Hvězná
pěchota. Jeho zpěv není laserově řezavý ani mohutně dynamický a barva jeho hlasu taky není kdovíjakej
zázrak. Ale i s tím málem, kterým disponuje, umí výborně pracovat. Nedá se tedy říci, že by byl
slabinou kapely, do který může každej ostruhou kopnout. Naopak. Jeho hlasu je přizpůsoben zvuk
kytary, který není místy vůbec ostrý i dynamika baskytary, která si spokojeně jen tak brumlá. Teoretické
nedostatky jeho zpěvu jsou doháněny doprovodnými vokály a eventuální hluchá místa v písničkách jsou
vyplněny hamondkami či piánem. Vše je tedy zvukově harmonicky srovnáno ku prospěchu věci a i když
se ta zvuková koláž může opravdu zdát archaická a trochu to škádlí libido současnosti, tak jsem
vcelku rád, že se kapela nepustila do moderní nesourodé divočiny. Mně tohle album takhle vyhovuje
a jedinou výtkou může být, že se kapela nepokouší přijít s trochu silnějšími nosnými motivy
a možná i trochu hitovějšími refrény. Ovšem o dobré nápady není nouze a za velmi povedené písničky
považuji již zmiňovanou závěrečnou baladu „Just For One Day“ a hned první „Man Size“, což je hodně
sympatický duet s hostující zpěvačkou Carlotte Cocchi. Mimochodem, front cover alba nepatří zrovna
mezi ty zajímavější, ale o to zajímavěji a snad i trochu netradičněji je zpracován booklet.
Zobrazeno: 198x
