PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

SEVENTH WONDER - Tiara (2018)


Občas dostanu chuť na staromilsky podaný progresivní melodický metal, a když se podívám směrem na Skandinávii, mohu směle vybírat. Proč však nejít najisto a nenavštívit SEVENTH WONDER, domovské to lůno páně Karevika, který chytil lano od větších Kamelot a drží je tam, kam se léta drápali. Tommy se nyní naštěstí po letech staví k mikrofonu i své domovské formace a pomohl více než dost. Upřímně, Kamelot má jisté kvality, ale to, co Tommy a celý soubor SEVENTH WONDER předvádí v drážkách alba „Tiara“, je pro mě mnohem výživnější a bohatší. Poslech jsem prováděl na japonské verzi alba, která přináší pro nenasyty, jako jsem já, 75 minutovou orgasmickou nálož jemného melodického progresivního metalu. Podobnost s Kamelot je jasná díky Karevikovi a dále mi nejčastěji přichází na mysl občerstvení Stratovarius. Ale to jen tak pro připodobnění, kde se tito progresivisté nacházejí.
Nejprve je třeba se přenést přes obligátní symfonický úvodník z říše syntetických. Většinou mi spojitosti a tyto tvůrčí nápady unikají. Když nemám prachy na velký symfoňák, musím počítat s tím, že podobné věci dnes znějí lacině. Naštěstí další vyznění alba je dosti kvalitní a dává tak ve skladbách i prostor pro staromilské rejstříky kláves, které stále někde vedle rytmiky víří a plandají se ostatním kolem nohou. Dynamicky vyznívající skladby, za které by se nestyděli ani Fates Warning, jsou dominantou tohoto alba. Těžká, nenápadná, technická valba spolu s lehkostí, vznešeností a jemnými nápady, nuancemi a fantastickým Karevikem, který svým rozmanitým zpěvem a kvalitou překonává nejednoho vokalistu. Třeba i hodně podobného Damiana Wilsona (dříve Threshold, Headspace). Tommy však umí více balancovat mezi aristokracií, ležérní lehkostí a silou, a dokáže ladně stoupat až ke Kiskeovým mladickým výšinám. Skladby mají neuvěřitelný vnitřní náboj, příběh, melodii, technické mezihry, trochu nástrojové ekvilibristiky, ale jakožto celek jsou ponejvíce uchvacující svým melodickým pouzdrem, které všechnu tu nádheru zaopatřuje pevnou schránkou, aby se tok nápadů nerozpadl a forma byla uchopitelná i pro obyčejně neprogresivní posluchače.
Dominantou SEVENTH WONDER jest krásné rozvíjení melodií, chuť vyprávět, být kreativní, melodický a technicky na úrovni. Lehkonohost, vzletnost a prastará metalová melodická klišé zde ožívají a dočkávají se smysluplného oprášení, zdokonalení a zavlečení k monumentálnímu progu. Zasahují i do nejednoho power metalového vodopádu. Tu a tam zaslechnete i velké divadelníky, či noční přání s pohádkou. Místy dominují prastaré synťáky, přes něž se přelívají vlny progresivního metalu a způsobují příjemné dojmy z poslechu. Baladické akustické momenty odhalují jednak křehkou stránku hudebníků, ale i um a kvality neznít blbě i v tomto hudebním zákoutí. Ale od toho tu pánové nejsou. Důraz na silné melodie a rozmanitá živelná rytmika to jsou hlavní devizy SEVENTH WONDER.
Při svém hudebním putování nejednou opouští lůno kovu a směřují vkusně i do vod bombastického soft AOR rocku. Pompéznosti je povětšinou umírněně a dokud ji ředí klidnějšími, vážnějšími skladbami, je pod sluncem sladkobolu ještě dobře. Občas vytasí i křehkou baladu, až mám dojem, že se rozpadne díky své vlastní jepičí váze. Karevik však vyvádí slepé i hluché ze zmaru bezcitných, beztvarých temnot a dokáže najít cestu a smysluplně ji všem popsat. Bohužel ve středu zmíněné japonské verze alba nastupuje pochodová balada s vokalistkou - "The Truth", a zde už to je zcela za čáru sladkobolu a přehnaného patosu. Takové úkroky v hudebním vyjádření mi nedělají dobře a cítím, že zde nezafungovala zpětná vlastní pudová vazba kvality. Anebo naopak zafungovala firemní objednávka Frontiers.
Poslední třetina alba se chce očistit a zařazuje lehkonohou rychlost. Koná se slavnost, kde se setkávají Helloween, Europe, Stratovarius a naspeedovaní Kamelot. Cválá se svěže kupředu, SEVENTH WONDER se chopí pluhu a vyhrnují patos a baladický sladkobol z hluboké brázdy v mé mysli svěžím power melodickým materiálem. Kromě rychlosti se přidává i na důrazu a začíná se hezky z hloubky a od bytelných základů, na kterých se dá vystavět cokoliv. Opět se lehce nakukuje pod sukni velkému snovému divadlu a rozehrává se nepočítaně etud. Z hudby a hlavně ze zapojení Karevika už tolik nevystupuje vzájemná harmonie a stroj jede už jen jaksi samovolně. Mnoho progresivistů sahá a chce hrát dlouhé skladby, ale málokomu se to daří. Stejně tak se podobné snahy chopili i pánové ze severu Evropy. V "The Exhale" se násobí a sčítá dohromady, co pánové na celé ploše předvedli a nyní jakoby vše důrazně opakují a rekapitulují v náramně zdobené osnově. A věru je to jízda pro zdatné, kde se sjíždí nejeden černý svah italských Alp. Škoda několika slabších patetických míst na albu, nebýt jich mohla nahrávka působit kompaktněji.
Zobrazeno: 104x



LedTherion 8/10




PŘIDAT KOMENTÁŘ

Recenze | SEVENTH WONDER - Tiara (2018) | Hard Music Base

Label


Frontiers Records

Seznam skladeb


1. Arrival
2. The Everones
3. Dream Machines
4. Against the Grain
5. Victorious
6. Tiara´s Song (Farewell Part 1)
7. Goodnight (Farewell Part 2)
8. Beyond Today (Farewell Part 3)
9. The Truth
10. By the Light of the Funeral Pyres
11. Damnation Below
12. Procession
13. Exhale

Hodnocení uživatelů



ø8.8/10

Počet hlasujících: 6


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2019. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist