Úvod alba je značně najazzlý, lehce se do něj infikují stopové prvky folklórních melodií
a je s ním ambientně kosmicky mícháno tak, že při nepozorném poslechu dostávám špatné výsledky
a dojmy. Album "Geometria" se musí poslouchat v klidu, ponořen sám do sebe a bez přehnaných
očekávání po křiklavých experimentech. Může se nahrávka zdát prázdným preludováním, ale všude
něco bují nebo vykvétá, jen je potřeba uklidněná a nerozjitřená mysl. Pak "Geometria" roste
exponenciální řadou v umělecké kvalitě. Když poslouchám povrchně, mohu se pohupovat klidně na
hladině, ale krásy pod ní prostě nikdy nevyslechnu. Tamás Kátai připouští jednotlivé hudební styly
naprosto svobodně a bez omezení, a libovolně pojí folklór na svůj metal. Hosté opět skvěle
zapadají do potřeb autorových, kde vyčnívají maďarské zpěvačky, které čistě krásně zpívají
a netlačí se do vyschlých koryt rockové opery nebo tuctového symfonického metalu.
Autor hudby se nebojí death metalových rytmů, kterými umí podrýt nejednou směřování nahrávky.
Do hřmotu umně netradičně infikuje vlastní avantgardní postupy, lidovku a nepokoj. Mohl by to
vygradovat lidovým motivem, ale on se raději drží v drtivém, zemitém podsvětí a nevychází na
slunce ze sklepa ven. Nebo na druhou stranu, proč si nevytvořit synťákové osmdesátky s ambientními
obtisky a maďarskou lidovou vokalistkou? Smutek, hmatatelná lidskost a křehkost jednotlivých
lidských údělů lze zhmotnit jakkoliv, tak proč ne i takto. Mohlo by se jednat o plytký mix,
ale nakonec promíchat odlidštěnost OSI, diskotéku Erasure a objevitelství J.M.Jarreho dává
smysl.
Hodně nenápadné album jest "Geometria". Vyžaduje opravdu celého posluchače, aby vydalo své
kvality a myšlenky. Pro mě zpočátku nepochopitelné, kdy jsem ho cítil jako nejhorší počin
souboru, ale je jen jiné a vyžaduje upravit postoj a nastavit se plně na pozorný poslech, a nechat se
jen vést a těžit ukryté pocity a myšlenky. THY CATAFALQUE mají navíc dar, že vás nečekaně vyzvou
k tanci a vy se cítíte jako by pro vás přišla tajemná bohatá neznámá, krásná smyslně neznámá, kterou
vám vaše svázané myšlenky nedovolovaly oslovit a ani si na ni myslet. Tisknete se k sobě a saxofon
se vám zarývá svazujícími popruhy do těl, které se musí nerozdělitelně tisknout. Album je hravé a
nedokonalé, roztodivné v detailních pohledech. Jakmile se vše expresivně rozjede a začne jiskřit
energie a divoké housličky rozehrávají neudržitelné kejkle jako vaše myšlenky na vaši novou tanečnici,
kterou už máte po půli skladby rozebranou a naplánovanou na půl noci dopředu.
Některé mezihry a krátké vsuvky mezi velkými hudebními plochami nedávají vazbu a trhají album na
díly. Taky svoboda vyjádření. O to více vedle tklivého ambientu vynikne kytarový hřmot a black
metalový skřehot z propasti temna. V kooperaci s post rockem se občas povedou vykovat zajímavé
monumenty, které mají maskování a objevit je zabere někdy čas, občas to chce větší trpělivost či
štěstí. Osobitá nahrávka, a tak specifická, z níž naprosto vyzařuje svoboda, kterou nikdo kromě
hlavního tvůrce nemůže zaříznout. Z nonkonformního zarputilého osobního blacku umí přejít do radostné,
sluncem prosvícené maďarské diskotéky s lidovým podtextem. V době dnešní globalizace je dar a radost
poslouchat, když se někdo snaží být zastáncem svých kulturních kořenů a nenechá si namluvit, že jsou
poskvrněny nějakou fóbií - fílií, kterou někdo vydedukoval v Evropském parlamentu. Hravost a svoboda
Kátaie je učebnicová, nepodbízí se, je svůj, netradiční, těžko uchopitelný a pochopitelný. Nejednou
nacházím konečně smysl putování mezi avantgardou a ambientní meluzínou. Závěrečné rozlehlé
plátno zvukomaleb jen podtrhuje mé domněnky, že se jedná o náročné album pro náročného posluchače.
Hranice mezi odmítnutím tohoto alba a jeho odvržením je tenká a přiznám se, že jsem ji několikrát narušil,
ale trpělivost mně byla odměnou. Závěrem mohu konstatovat jediné – standartní, vysoce kvalitní materiál,
hodný značky THY CATAFALQUE.
Přidáno: 27.11.2020
