Tak to by pravděpodobně asi nikdo neřekl, že do Čech se dostala zrůda tlamovitá ze
Silent Hill. Nebo že bysme si sami v sobě postavili temné město, kde sněží popel a do snů
nás koušou zrůdy matky svědomí, zrozené z amorálních činů, které se ovšem z rozumového hlediska
zdají být naprosto normální. ONA je nová zrůda na tuzemské scéně a svým debutem „The Calling“
vám rozhodně nebudou nic dávat zadarmo. Naopak, budou si zadarmo brát. Rozhodně věřte tomu,
že se v jejich případě nejedná o nic pěkného, i když v čele kapely stojí pěkná dívčina. No, to
prostě musíte slyšet, jak nebožsky vzývá parazity. Jenže to už jsem někde vzadu u mé velmi oblíbené
„Parasite“. Jenže jak to vzít od začátku, když jsem byl připravován na hardcore music a ve své
podstatě jsem někde jinde a ještě navíc v prdeli. Ono totiž úvodní „The Calling“ na mě spouští
jakousi melancholickou ponurost, lehce prostoupenou jakousi zvrácenou psychedeličností, aby se to
celé zvrtlo v hardcore rambajz, který díky své děsivé, až hororové atmosféře brodí se post hardcorovými
nechutnostmi, aby se to ještě několikrát vrátilo do ponurých vod melancholie. Jedná se o muziku
velmi zdatně propracovanou, chytře nápaditou a dobře atmosférickou. Zejména k zulíbání je vokál
Silvie Marie Cecilie, která prochází různými vokálními polohami, jako cestovatel v čase různými
černými dírami a nejvíce ze všeho holduje řvanému vokálu hodně taženého do extrému. Ona vážně
nevypadá jako manekýnka z časopisu tulivá příšera, ale takhle na mě zařvat v noci, tak na chodník
položím peněženku i se zlatýma zubama a změním sexuální orientaci. Ovšem není ji cizí ani čistý
zpěv či šepot. Nádherná teatrálnost čistého vokálu jako z dementní učebnice prosakuje v „Let Me Fly
With You“. Na tomhle albu si fakt kapela, včetně zpěvačky, pohrává naprosto luxusně s jednotlivými
náladami a nebojí se kombinovat protichůdnosti. Hodně se hraje i na dynamickou notu trhání masa i
myšlenek a tady je luxusní „68 Missed Calls“. Snad jediná výtka by mohla vést ke zvuku alba. Být
výsledná produkce o něco sytější a zatěžkanější, tak by ten děs mohl být ještě orgastičtější.
Ale vzhledem k náklonnosti tvorby ke strašidelnému post hardcoru, je takováto zvuková podoba vcelku
dostačující. Prostě moc pěkně se v tomhle albu plácám a vychutnávám si vznešenost zrůdnosti, kterou jsme
povýšili ve všem pěkném na jedinečnost, která nás vyprovodí do hrobu. Jenže na mě si bude muset ta
jedna holka chlupatá počkat. Teď já, z bakterie syn, poslouchám „The Calling“ a nechci být ničím
rušen. Snad jedině tím, že by ta nová zrůda ONA opět něco nepěkného vyvrhla a mě tím opět nakrmit
chtěla. Protože ONA je pro mě pěkným zrůdným překvapením a hodně povedené je i černobílé zpracování
digipacku.
Přidáno: 13.11.2017
