Rakouský vydavatelský label Noise Appeal Records je na rockové scéně tak trochu specifický.
A možná ani ne tak trochu jako spíše hodně, protože kolikrát statečně vydává alba souborům,
jejichž tvorba spíše než rockovou muziku připomíná zlobivou seanci zvuků a hluků. Ovšem kapela
TRACKER v sobě tu skutečnou rockovou podstatu nezapře. Jenže to není tak jednoduché pro specifikaci,
protože se odrazíte od kamenitého dna stoner rocku, abyste si odřeli záda o sludge metalovou větev
a pořídili silniční vyrážku grunge. A stejně se budete potrhle bavit, protože váš čůmák je plný
psychedelie. Jenže kdo se směje naposled, tak ten se mračí nejlíp a kdo má čumák příliš vysoko,
tak narazí v případě TRACKER na zvukové vyjadřování takové, jakému se poslední dobou počalo
přezdívat drone. I když mě se vcelku líbí, jak svou vlastní tvorbu označila kapela sama. Art
noise cum rock psychedelic je prostě hodně trefné, i když je mi jasné, že zároveň i hodně
zavádějící. Sám jsem zprvu nevěděl, co přesně si pod tím představit, ale již při prvním poslechu
a s přibývajícími minutami se mi započaly otevírat dveře podivností a smutný trpaslík zatleskal.
Pro někoho může být album „Rule Of Three“ odpornost. Pro někoho temně deprimující kouzelnost.
Ale může to být i tajemná síla vzdoru vůči pokleslým tradicím nudnosti. Možná i síla vzdoru vůči
žvástům o vyčpělosti žánru. Tady bych to ovšem bral tak půl napůl, protože něco jako byste již někde
slyšeli. Jenom prostě v jiný podobě. Ta jiná podoba je založena především na zvukových nemalbách,
kde si nemůžete být jisti, zda-li se jedná o vášeň baletky ve stínu gumových rukavic, nebo romantickou
lásku k tančícímu s igelitem. Kapela si sice vypomáhá syntetizéry, ale jinak je vše v rukou muzikantů
a jejich nástrojů. Jen zvuky jsou méně tradiční a skrze jejich hledačství může kdekdo propadnout
zoufalství. Takovýhle fujtajblový pozadí vůči civilně tvářícím se vokálům neměly kolikrát ani holky
po Velikonocích. Samozřejmě že s tím nemalebným bujařením jde jakási kompoziční linie, která může
připomínat od Black Sabbath po Nirvanu cokoliv. Úvodní nevábnost „Elektrosmog“ mi nejvíce koresponduje
s obalem alba. Booklet samotný s texty vypadá vcelku dost nehostinně. Tedy pohostinnost jižanského
rocku v naprosto famózní „Peccadillo“ je tak trochu naruby a ještě řádně psycho. Tahle věc je naprosto
skvělá a to snad hlavně proto, jak je mimo provoz. A to ten úvod alba je ještě v mezích únosné
normálnosti. S každou další skladbou se stává album divnější a divnější. Třeba taková „Everything
Under Control“ je fakt instituční tryzna pro neplatiče daně za nesmysly. Teď si vezměte, že žádná
z těch podivnejch skladeb nemá pod pět minut. Jestli si někdo myslí, že něco snese, tak ať si dá
samostatně závěrečnou „A Loose Personification Of Time“ a potom ať řekne do očí svýmu svědomí,
jak se mu zdálo být dlouhých těch necelých deset minut. Ten rozladěně harmonický koncept deprimovanosti
prostě každý nespolkne. Rakouský label Noise Appeal Records prostě vydal další nádherné dílo pro rockovo
hlukové fajnšmekry bez předsudků.
Přidáno: 20.7.2017
