Když mi došla mailem elektronická podoba EP „AAliens“ z roku 2015, francouzských atmosférických
progresivistů PSYGNOSIS, tak jsem jej s naprostým klidem ignoroval. Důvodem bylo album z roku
2014, honosící se názvem „Human Be(ing)“. Tohle vážně nebyla inženýrská odysea pro mě.
Naprosto nezáživné album, plné prazvláštních krkolomností. Navíc to, co se tvářilo extrémně,
extrémní nebylo a atmosferické pasáže byly pouze něčím plahočivým mezi tím rambajzem bez
jakéhokoliv citlivého efektu. Ale možná asi tomu ípku zkusím dát přeci jenom šanci. Za to může
novinkové album „Neptune“, které mi přistálo na stole, jež v porovnání s „Human Be(ing)“ je prostě
nebe a dudy. Ne že by se na tom minulém albu nenacházely povedené nápady, ale byly k sobě
šroubovány křečovitě a ještě navíc přes závit, takže výsledný efekt byl, že se tloukla nejen extrémní
stránka s tou atmosférickou, ale i jednotlivé motivy stejného ražení mezi sebou. Jenže na novince
jsou veškeré křeče pryč. Plynulost a návaznost jednotlivých pasáží zapříčiňuje, že se můžete
nechat celkovou atmosférou nádherně unášet. Hlavně a především se nesnaží být PSYGNOSIS v těch
tvrdších pasážích za každou cenu extrémní. Ba co víc, v těchto pasážích dostalo mnohem více prostoru
violončelo a dalo by se říci, že se stalo rovnocenným partnerem kytarové sekci a vlastně jsou tím
i ty tvrdší pasáže mnohem více atmosferické. O tomto albu by se dalo taky mluvit jako o albu
instrumentálním, neboť s výjimkou deklamací se zde nenachází žádné zpěvy. A to fakt díky bohu za to,
neboť ty death metalové výlevy na minulém albu nepatřily zrovna k těm libozvučným, jejichž jedovatou
slinu bych byl ochoten slíznout. U atmosferičtěji pojatých pasáží, jež svým symfonično-ambientním
provedením tvoří podstatnou část alba, se dá říci, že se nic nezměnilo. Snad jen s tím rozdílem,
že jsou opravdu atmosferické a je to něco, v čem jsou PSYGNOSIS opravdu silní. Takže se vlastně
ocitáte v esotericko emocionálním oceánu, kde užíváte si krás slaného vesmíru. Ano, užíváte si krás,
ale pozor na záludnosti i zrádnosti. Stav beztíže někde, kde se dýchat nedá a přesto v něm dýcháte,
je nádherný. Jenomže stav beztíže je taktéž neovladatelný. To potom cítíte se úplně nazí při
gymnastice mezi spodními proudy. Jste naprosto bezmocní vůči predátorům, jimž jste se se suchou
nohou rádi vysmívali. Tohle album je hodně emocionální a dává hodně velký prostor pro fantazii.
Začínám si na tomhle albu ujíždět čím dál víc, co mi bubliny u nosu stačí. Přesto mu nemohu udělit
absolutorium. Celkový výsledek kazí to, co by v budoucnu dobře zvolený producent mohl dotáhnout k absolutní
dokonalosti. Možná by se dalo pracovat s délkami skladeb i výsledným časem celého alba, ale řekl bych,
že tohle není zrovna nějak zásadní problém. Mám trochu problém se zvukem. Je sice fajn, že na rozdíl
od minulého alba se nesnaží být kytary zvukově přespříliš drsné, ale v disharmonických pasážích přeci
jenom více skřípou, než aby hrály. Také automatické bicí i samply mají v některých případech rušivý
efekt. Navíc přímo u skladby „Phrase 7“ je rytmika natlačená téměř zbytečně do naprostého extrémního holocaustu.
Taky by nebylo špatné si více pohrát s mixem a srovnat vyváženost hlasitosti některých pasáží. To celkové
vyznění je opravdu něco, co mě trápí. Ale dokážu se nad to povznést a užívat si muziku PSYGNOSIS zas a znova.
Prostě i přes několik (a možná i podstatných) připomínek se jedná o hodně povedené album.
Zobrazeno: 556x
