Na zámku smyčcové klasice se daří a v podzámčí rockerky s metaláky paří. Ne, tohle není
volné pokračování bestselleru V zámku a podzámčí po šest set šedesáti šesti letech. Tohle
je o revolucích, jež smazávaly třídní rozdíly a tak zámecké klenby rock metalové decibely
dráždí, zatímco nuzák pod mostem na skřipky klasiku válí. Poté se všichni v jedné krčmě sejdou
a společně svým uměním oblažují přísedící a nebo kazí chuť k obžerství těm, jejichž bachory
nejmoudřejší mozky světa skrývají. Svou tupost vystavují na světlo boží ti, kteří tvrdí,
že česká písnička není konkurenceschopná k těm, co ostatní světová lůza produkuje. A ti, kteří
tvrdí, že na českém kolbišti není opravdu nějaká zajímavá kapela, tak patrně nenarazili na
partičku nadšenců END OF SCREAM od Varů Karlových. Je sice pravdou, že toto uskupení se pod
horami Krušnými teprve před nedávnem zjevilo, ale poslech jejich debutového alba „Violincore“
krušný rozhodně není a jméno END OF SCREAM si díky němu rozhodně mnozí pamatovat budou a to i
přes přesycený trh tuzemský zahraničními průměrnostmi. První, čeho si na albu všimnete, je, že
je to album instrumentální, i když to mnohým dojde až po odehrání poslední skladby, kdy ještě
marně někdo bude očekávat nějaký vokál. Ovšem neočekávejte žádné rádoby umělecké onanie, které
někteří progresivitou nazývají. Takže o čem že muzika END OF SCREAM vlastně je? Věřte, že oni
velmi dobře kloubí rock metalovou muziku s klasickou hudbou. Ale kdo by čekal nějaká symfonická
velikášství, mohl by být hrubě zklamán. Klasická muzika nemusí být pouze o nekonečném množství
nástrojů vzájemně se proplítajících a kolikrát stačí málo, aby kouzlo záludnosti bylo dokonáno.
Kapele END OF SCREAM k rockové radosti v klasice stačí housle a to hned ve dvojím zápřahu.
Zapomenout však můžete na nějaké onanistické souboje obou koňských žíní, či intelektuálské
rádoby umění. Housličky si kouzlí krásné melodie, až mi přijde, že tento nástroj supluje chybějící
zpěv, čímž jako by se chtěla kapela vyhnout trapným komentářům znalců básnického střeva. Ano,
housle jsou, stejně tak jako tomu bývá u vokálů, dominantou skladeb, což ovšem neznamená, že ta
rock metalová část je pouze bezkvěté křoví. Pouhopouhý kov, na němž drahý kámen září. Právě že
květnatě se tváří, to co by svým způsobem pouhopouhým podkladem mohlo býti. Strunná sekce též
září melodikou blyštivou v tom hrabání do strun. No a když jsme u toho zapomínání, tak taktéž
můžete zapomenout, že když klasika, tak nějaké utahané emotivní zázraky vás budou nudit. Má to
spád a má to grády. S výjimkou dvou skladeb, které by se spíše intry daly nazívati, se to celé
sype ve svižnějším tempu, takže ani bubenice vás nebude nudit pouze nějakým bum čvacht. Jako by
tvorba END OF SCREAM měla dvě tváře. A teď nemyslím tu rockovou a klasickou. Spíše jako by se
písničky tvářily vážně a rozverně zároveň. Prostě debut „Violincore“ je více než povedený a kapela
END OF SCREAM je hodně velkým překvapením. Již po prvním poslechu to s bodováním prostě bylo na
devítku, ale s každým dalším poslechem získávám na některé houslové melodie takovou závislost,
že mi prostě nezbývá nic jiného než samotný desítkový strop.
Přidáno: 7.3.2016
