Je fajn, když má člověk k někomu kladný vztah. Ovšem je vcelku přirozené, když k někomu
naopak ten kladný vztah nemá. Člověku se prostě někdo líbí a někdo nelíbí a tak se třeba
nelze zlobit na někoho, když si zkouší vybudovat vztah k někomu a někde po cestě trnitý to
zkrachuje. Jenže někteří lidi neumějí mít vztah. Nechtějí s někým být, ale vlastnit ho.
Nesnaží se ho pochopit, ale řeší, že nebyl pochopen on. A nemlich to samé se dotýká i undergroundové
muziky. Rádoby chytří se nesnaží pochopit záměr umělce, ale prudí jen, že umělec nepochopil
jejich choutky a to, co je právě v jejich uších in. A přesně jako by na tomhle stavěli italští
NIBIRU. Probrali si, co je in na doom metalové scéně a udělali přesně praví opak chtěného. Proč
se líbit slzavému údolí melancholie? Proč být temně romantičtí? Můžeme být přece nechutní, zvrhlí
a tvořit hudbu pro chrámy, určené k rituálům depresivních bohů a luštit křížovky žiletkou na
zápěstích komerčních hloupostí. Ano, NIBIRU tvoří muziku přímo určenou úzkému kruhu psychonautů,
jež na svých pramicích zdolávají rozbouřený oceán nejtemnějších lidských emocí, aniž by je spodní
víry semlely do konzumních obracečů kabátů. Ona již jen úvodní záležitost „Krim“ naprosto odradí
veškeré písničkáře, jež svobodomyslně se drží zaběhlých šablon a úzké mantinely nejsou pro ně vězením
nýbrž zákonodárností. Tady totiž zůstává rozum stát a ti, jež se rozumnými cítí býti, obviní kapelu
z neumětelské improvizace, nervy drásajícího hluku na hranici noise kultury. Jenže o tom jako by
tahle skladba neskladba byla a za nepříčetných vybrací vyvolávala příčetný stav, který si nechceme
připouštět. Na podobných vlnách, ne-li stejných, se nesou i skladby „Ashmadaeva“ a „Trikona“,
které ovšem v té špíně rituální blbosti mají o něco jasnější strukturu nervní blaženosti a i
písničkami se dají nazvat. Jenže při těch délkách třinácti minut se stejně budete ztrácet v nevědomosti,
ať už si to užíváte nebo ne. K tomu vám dopomůže bůh ambientní bezmocnosti a krutě rozcuchaného
zvuku. No a pokud to usměvavé nervozitě nestačí, tak je tady závěrečná dvaceti devítiminutovka,
kde se promítne na nebesích veškerenstvo vašich neduhů, včetně black death metalových myšlenek
nenávisti, uspokojovaných ambientně industriálním onanismem v tradičním doom metalovém zábalu proti
horečnatosti jedovatých slin i brutálním elektro popem. Tahle muzika, jestli to tak někdo z moudrých
opravdu nazve, vážně není pro každého a pokud nemáte k podobným záležitostem vztah, tak poslech
tohoto alba dopředu vzdejte.
Zobrazeno: 718x
