Pro tentokrát vezmu recenzi z druhý strany. Obyčejně se nechávám opíjet muzikou samotnou
a teprve v opojení se začnu hlouběji zajímat i o textovou stránku. Ne že by texty byly pro
mne druhořadým produktem, ale přeci jenom jde v první řadě o tu muziku. Ono totiž hloupou
písničku kolikrát nezachrání ani sebechytřejší text. Ale tady mě chytly ty texty od prvního
poslechu. Ne že by jim při blackovém i deathovém zpěvu Kani bylo stoprocentně ve skladbě
„Pán vetra, búrky a mrakou“ rozumět, jakož i ve všech ostatních, ale od písničky „Skazení“
se připojuje líbeznějším projevem zpěvačka Maťa a ty texty jako by dostaly jiný rozměr. To
potom po poslední záležitosti „Drak“, jež se stala mým soukromým hitem, prostě musíte do ruky
vzít booklet, abyste se dostali do světa „V zajatí temnoty“. Nemůžu a nebudu tvrdit, že se jedná
o veledíla hodná mistrů poezie, ale ve spoustě rádoby filozofických intelektuálností, či oplzlých
sdělení jsou přeci jenom tyhle texty trochu jinde. Ano, těm textům lze vytknout jistý druh amaterismu,
až lehce říkánkové naivity s ne zrovna originálními rýmy, ovšem ono to má zvláštní, až pohádkový
kouzlo. Princezna Lada se zlatou hvězdou na čele by asi s Pepíkem Zímou nebyli nadšeni z
obdobné bestiální romantiky a ono když kapela hraje symfonicko atmosferický black metal, tak musí
být nad míru jasné, že ta pohádkovost má mnohem temnější auru a živá voda nebude ten správný lék
na smrt a zkrášlovací mrtvou vodu již dávno nahradili plastičtí chirurgové nebo warpaint. A tak,
jak mne vzaly texty, tak si vcelku ujíždím i na tvorbě DOWN TO HELL samotné. DOWN TO HEL jako
by se vrátili k prazákladu obdobné muziky. Jejich symfonie nejsou velikášské zvukomalby a atmosferika
nezabíjí metalovou podstatu. DOWN TO HELL opravdu jako by se vrátili k prapoctatě žánru, ale
zároveň musím dodat, že nespadli do pravěku, protože jejich písničky nejsou bohapustými odrhovačkami,
vystavěnými na ledabylosti. Rytmika rozhodně netrpí zpráchnivělou prázdností a melodie nejsou
prostými, přestárlými meluzínami, vytvářejících nějakou tu strastiplnou atmosféru. Ňáké nějaké,
aby se neřeklo, zde neexistuje a agresivita se prolíná s atmosferikou jako věční milenci. Možná
by někdo mohl orodovat za trochu chytřejší využití některých těch melodických motivů, jenž by
dodaly jejich skladbám větší hitovost a snad by svým způsobem měl i pravdu. Jenže jako by
DOWN TO HELL schválně zůstávali v pekelném undergroundu a namísto líbivých hitůvek zaprodanosti
sázeli spíše na temnou vášeň. Přesto, již mnou zmiňovaná písnička „Drak“, je hit pár exceláns,
který v melodických pasážích zpěvačky Maťi musí vyřvávat na koncertech celý, pohádkově pekelný
stadion. A tomuto hitu zdatně konkuruje i nevybíravá skladba s nelichotivým názvem „Smrť“.
Zobrazeno: 997x
