LEPROUS - Aphelion (2021)
[ALBUM]
24.5.2022 (10:07)
Poslední dvě desky mě naprosto míjely a byly pro mě naprosto podprůměrné a nezáživné nahrávky, kde se kapela vydala dle mého slepým směrem, za vidinou dosažení mainstreamu nebo k uměleckému zrání, které však na mě působilo degresivně a egoisticky. Dominance vokalisty Einara Solberga byla naprosto mimo a částečně scestná. "Aphelion" může být považován za bod zlomu, kdy se Leprous vrací k vyváženější produkci, byť se Einar své dominance nechce vzdát zadarmo, dostává stále neúměrně prostoru a rytmika a energie je stále v útlaku vokálů a kláves, které stále kontrolují okovy na strunách kytar. Byť album nabízí zase spoustu jemné růžové vaty a niterného výkladu páně vokalisty, dostává se občas i na pradávnou sílu kapely, její drtivou sevřenou rytmiku a v náznacích na mohutné kytary. Ale musíte hledat a být trpělivý. Rozhodně se však raději nespoléhat na druhý poločas nahrávky. Ten je vyloženě v intencích předchozích albových výlevů. Einar opět exhibuje a hudbu ke slovu pouští jen jako podkres svého přednesu, který je jistě líbivý minoritní posluchačské skupině o vybrané jemnosti. "Aphelion" nadějně začalo, s koncem alba však o veškeré budoucí naděje opět přicházím a hudba Leprous je pro mě nadále mdlá sterilně okleštěná. Jedná se spíše o sólový recitál vokalisty. Naštěstí na rozdíl od dvou předchozích albových zářezů zde občas nacházím i kvalitní skladby a momenty. Což je jistě z mého pohledu mírně pozitivní a dává na srozuměnou že se Leprous se svým novým směřováním ještě nějak poperou.
REAGOVAT